Když bylo Kryštofovi třináct let, přišel s nápadem, že by chtěl odjet na studijní pobyt do zahraničí. My rodiče jsme tehdy měli jasno – puberta patří domů. Člověk nikdy neví, co všechno se může stát, a my jsme si říkali, že objevování světa ještě počká.
Jenže sny mají někdy zvláštní vlastnost. Nezmizí.
Když bylo Kryštofovi šestnáct, přišel znovu. Tentokrát už nešlo o dětský nápad. Měl jasno. Chtěl do Ameriky.
A tak začalo dobrodružství. Ne jeho. Naše.
První otázka zněla: Jak se taková věc vlastně zařizuje? Druhá: Komu můžeme věřit? A třetí: Jsme se úplně nezbláznili?
Po dlouhém hledání jsme narazili na AFS. Dnes můžeme říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsme udělali.
Pravda, cesta nebyla úplně přímočará. Nejdřív místo bylo. Pak nebylo. Pak zase možná bylo. Chvíli jsme měli pocit, že sledujeme napínavý seriál o několika sériích. V jednu chvíli už jsme si říkali, že Amerika asi nebude.
Jenže tým AFS se nevzdal. Propojili se s partnerskou organizací v USA a v prosinci přišla zpráva, že se místo našlo.
První lekce, kterou jsme se naučili? Nevzdávejte to. Pokud je dítě motivované, lidé v AFS udělají maximum, aby mu pomohli jeho sen uskutečnit.
Pak přišla dokumentace.
Když říkáme dokumentace, myslíme tím opravdu dokumentaci. Formuláře vyplňoval Kryštof. Vyplňovali jsme je my. Vyplňovala je třídní učitelka. Jazykář. Lékaři. Chvílemi jsme měli pocit, že by bylo jednodušší založit vlastní stát.
Velkou kapitolou bylo zdravotní potvrzení a očkování. Teprve tehdy jsme zjistili, že jednotlivé státy USA mají různé požadavky.
Druhá lekce? Neodkládejte nic na poslední chvíli. Některé formuláře jsou opravdu rozsáhlé a jste závislí na pomoci dalších lidí.
Když bylo všechno schváleno, přišla další fáze – hledání hostitelské rodiny.
A znovu jsme si vyzkoušeli emoce od euforie po zoufalství.
Rodina se našla. Skvělé.
Pak přišla zpráva ze školy v USA, že je Kryštof na jejich podmínky příliš starý.
Rodina padla.
Pamatujeme si ten pocit. Měsíce příprav a najednou nejistota.
A právě tehdy jsme nejvíc ocenili podporu AFS. Nikdo neřekl „to nejde“. Naopak. Hledalo se řešení. Komunikovalo se. Povzbuzovalo se.
Nakonec přišla úžasná zpráva. Rodina, která si Kryštofa původně vybrala, našla jinou školu a nabídla mu místo alespoň na první dva měsíce. Už tehdy u nich bydlel student z Norska.
Třetí lekce? Důvěřujte procesu. Rodina se najde.
Když jsme si mysleli, že už máme všechno za sebou, přišlo vízum.
A tady jsme pochopili, proč se říká, že Amerika je země neomezených možností. Včetně neomezených nervů.
Nejdřív výpadek systému. Potom dlouhé čekání na termín. Pak první pohovor na ambasádě.
Představte si prostředí podobné poště. Jen místo balíků se rozdávají životní sny. Stojíte před okénkem, kolem vás plná čekárna a odpovídáte na otázky úředníkovi za sklem.
Kryštof vízum nedostal.
To byla chvíle, kdy jsme si říkali, že snad už opravdu nemůže přijít nic dalšího.
Mohlo.
Při druhém pokusu ho dokonce neměli v systému.
Naštěstí šlo o jejich chybu a díky urgentnímu termínu se vše stihlo. Kryštof byl perfektně připravený a vízum nakonec získal.
Doručeno bylo tři dny před odletem.
Ano, tři.
Čtvrtá lekce? Připravte dítě nejen na otázky, ale i na prostředí ambasády. Není to zrovnamísto, kde by člověk našel klid a pohodu.
A pak nastal den D.
Letiště.
Kufry.
Objímání.
A slzy, které si všichni snažili nenápadně schovat.
Hostitelská rodina čekala na Kryštofa na letišti s českou vlajkou. Byl nadšený.
Jenže první dny nebyly jednoduché.
Najednou byl tisíce kilometrů od domova. V cizí rodině. V jiném jazyce. Nevěděl, co si může vzít z lednice, kdy je vhodné mluvit a kdy raději mlčet.
Přišly zprávy typu:
„Chci domů.“
„Tohle nedám.“
„Je to hrozný.“
My jsme věděli, že právě toto bývá nejtěžší období. Domluvili jsme se, že vydrží jeden měsíc. A pak se rozhodne.
Ta dohoda mu neuvěřitelně pomohla.
Po týdnu začal chodit do školy. Na odjezd zapomněl.
Po několika měsících jsme dostávali fotky z výletů, oslav, sportovních akcí a společných setkání.
Pátá lekce? První dny bývají těžké. Někdy opravdu hodně těžké. Ale většina studentů potřebuje hlavně čas.
A jak to dopadlo?
Kryštof zůstal u stejné rodiny celý rok.
Ze studenta z Norska se stal kamarád. Díky hostitelské rodině poznal mladé lidi z Mexika, Brazílie, Itálie i dalších zemí. Získal přátele v Americe i po celém světě.
Domů se nám vrátil sebevědomější, samostatnější a jazykově vybavený mladý muž.
Jsme na něj hrdí.
A upřímně? Jsme trochu hrdí i sami na sebe, že jsme to jako rodiče zvládli.
Celou dobu jsme totiž měli za zády AFS. Kdykoliv přišla nejistota, problém nebo pochybnosti, byli tu lidé, kteří pomáhali, radili a hledali řešení.
Pokud dnes někdo z rodičů váhá, zda svému dítěti podobnou zkušenost umožnit, naše odpověď zní: ano.
Není to vždy jednoduché. Občas je to jízda na horské dráze bez bezpečnostního pásu. Ale stojí to za to.
Protože na konci neodjíždí jen dítě do světa.
Vrací se mladý člověk, který poznal sám sebe, získal sebevědomí, respekt k jiným kulturám a zkušenost, kterou mu nikdo nevezme.
A vy zjistíte, že někdy je největším projevem rodičovské lásky dovolit dítěti na chvíli odletět.
Petr a Lucie Kašovi a jejich syn Kryštof