Blíží se Vánoce a čas utíká, tak rychle, že se pomalu ocitám u konce 1/3 mého pobytu v Německu. Ze začátku to bylo jako na horské dráze (doslova, s rodinou jsem navštívila zábavní park Hansapark), ale po těch třech měsících se čas začne zpomalovat a člověku dochází, že to není jen prodloužená dovolená, ale jeho život a myslím, že je perfektní čas vrátit se pěkně na začátek a připomenout si ty pěkný chvíle.

A začnu hned u jedné z nejdůležitějších částí programu a to je rodina. Můj příjezd se díky Deutsche Bahn trochu zkomplikoval a zpozdil asi o pět hodin, ale i tak mě rodinka vítala v 11 večer s cedulemi na nádraží v Osnabrucku. Hned na mě začali drmolit německy, což byl v tu chvíli trochu šok, ale teď po těch třech měsících jsem za to fakt vděčná, protože mě to neskutečně posunulo. Na trapné mlčení nám nezbyl čas, protože hned co jsme dosedli do auta, začala hostitelská ségra zpívat společně s rádiem veškerý německý hity, co zrovna hrálo. A celkově v mojí rodině tady ticho nikdy není. Asi proto, že je fakt velká. Mám tu čtyři hostitelské sestry, jednoho hostitelského bráchu a pak překvapivě dva rodiče, k tomu koně a králíky. Je tu docela běžné, že na večeře k nám chodí přátelé mých nových sourozenců nebo rodičům, takže často máme ještě další společnost. Nejvíc jsem se sblížila se mojí starší sestrou Chelsea, která má mimochodem i dvojče, které se před pár týdny vrátilo z Francie, tak se teprve poznáváme. Je to jako žít s nejlepší kamarádkou. Cokoliv dělám, ať je to jen maličkost, můžu dělat s Chelsea a hned je z toho zábava. Společně hrajeme karty, sledujeme seriály, probíráme sekáče o sto šest, pěstujeme dýně (poprvé co jsem něco zasadila a opravdu to vyrostlo), a jezdíme na vodních lyží (jenom jednou teda, ale chtěla jsem to zmínit) a taky cestujeme. Zatím teda ne nějaký dlouhý výlety, ale jen co Chelsea v dubnu odmaturuje, plánujeme roadtrip do nejzazších koutů Německa. Taky mě seznámila se svými přáteli, takže osamocená jsem tu nebyla ani na začátku. Společně s Chelsea tu taky pomáhám s programem pro místní malé skautíky, něco podobného jsem dělala i v ČR a tak tu čerpám inspiraci na doma.

Teď bych se chtěla přesunout na další a pro mě taky velice důležitý bod a to je jazyk. Jeden z určujících faktorů, díky kterým jsem si vybrala Německo. Jak už jsem zmínila, tak rodina na mě od začátku mluví německy, když nerozumím, v němčině vysvětlí, a když ani to nevyjde, pak přijde na řadu angličtina. Zprvu to bylo opravdu náročné a to jsem měla němčinu čtyři roky na gymplu. V reálu je to o trochu rychlejší, než jak to mám naposlouchané z hodin. Po třech měsících rozumím skoro všemu a odpovědět zvládám taky, ale k plynulosti se zatím úplně neblížím. No aspoň mám stále co zlepšovat.

Teď se připravte na můj třetí důležitý bod programu a to jsou přátelé. Teď do toho nebudu počítat Chelsea a její kamarády, ale jen ty přátelé co jsem si vytvořila sama. Nebudu lhát, škola pro mě zprvu byla trochu depresivní záležitost. Všichni spolužáci jsou moc milý a ne že ne, snaží se mi pomoc s učivem a tak dále, ale jinak v nějaký poznání vás jako člověka až tak zaujatí nejsou. Zprvu jsem hlavně vůbec nerozuměla německy a oni se také úplně necítili komfortně v angličtině, tak rozhovory vázly. Bylo to zkrátka trochu smutný, obzvlášť když slyšíte, jaké uvítání měli vaši kamarádi exchange studenti ve Španělsku nebo Argentině. Nyní už jsou věci lepší, vedeme rozhovory o přestávkách a absolvovala jsem taky jedno bruslení se spolužačkou s kopou nervózního ticha, ale rozhodně dělám pokroky. Taky mi přijde, že jsem navázala celkem solidní přátelství na výtvarce, díky tomu, že jsem si na ní nepřinesla jedinou použitelnou tužku, ale o tom až jindy.

Teď vám povím o mých třech spřízněných duších, které se z celé Evropy sešli se mnou právě v malém městečku Fuerstenau. Na mé škole, v mém ročníku jsou další tři výměnné studentky z Itálie, Švýcarska a Finska. Daly jsme se dohromady díky tomu, že moje kontaktní osoba je nejlepší kamarádka sestřenice prababičky tety hostitelské sestry Alice ze Švýcarska (fakt to tak nějak bylo). A tak mi po dvou dnech co jsem strávila v Německu, přišla zpráva, jestli bych nešla po škole na pizzu a nechtěla je poznat. A teď mám tři nejlepší kamarádky, s kterýma sdílím všechny trable a radosti a cestuju, jak se jen dá. Společně už jsme navštívily Hamburk, Brémy, Osnabruck, Munster, Amsterdam a plánujeme Rheine a Hannover. A já vůbec nevím, co bych si bez nich počala.

Tak to by bylo asi všechno. Snažila jsem se tu shrnout všechny věci, které jsou pro mě na výměnném pobytu důležité, ale samozřejmě je toho mnohem víc. Často jsou to právě ty malé věci, které dělají můj rok tady krásný. Když mi někdo řekne, že se moje němčina zlepšuje, když je duha, nebo když hostitelský táta dělá pražený mandle. To jsou pak ty chvíle, který nemáte na fotkách, ale stejně víte, že je nezapomenete.

– Alžběta D., roční stipendijní* program v Německu 2021/2022

*Částečné stipendium bylo uděleno díky finanční podpoře od Česko-německého fondu budoucnosti