Naše rodina minulý rok hostila studenta z Dominikánské republiky – devatenáctiletého Gustava. Gustavo nakonec kvůli nepříznivé covidové situaci a složitému vyřizování víz, kvůli kterým musel absolvovat strastiplnou cestu na sousední Kubu, přiletěl o pět měsíců později, než bylo plánováno. Dorazil k nám v polovině března, tedy přesně v době nejtvrdšího lockdownu, v době uzavírky okresů! Dokonce nás cestou z letiště zastavili policisté a museli jsme se prokázat písemným prohlášením, které ospravedlňovalo naši cestu za hranice domácího okresu. A toto nebyla jediná výzva, která na našeho nového člena rodiny čekala – musel se vypořádat s vyučováním na dálku, zvládnout přechod z života v dominikánském velkoměstě na život na české, tou dobou tvrdými proticovidovými opatřeními sužované, vesnici, čekalo tu na něj mrazivé březnové počasí. Nemluvě o naprosto odlišné kultuře a nástrahách složitého jazyka.

Nicméně i přes všechny překážky se Gustavo velmi rychle adaptoval. Od prvního dne se horlivě učil česká slova a začal skládat první věty, nové výrazy si zapisoval do svého sešitu, po domě jsme vylepili cedulky s názvy nejrůznějších předmětů, hned od začátku jsme se s ním snažili mluvit alespoň částečně česky. O všechno se zajímal – o Řevnice, o českou kulturu, zvyky i historii, zkoušel česká jídla, nadšeně se seznamoval s našimi příbuznými i kamarády. S místními lidmi se od samého začátku nebál mluvit česky. Rád s mámou jako trénink v češtině popisoval obrázky na kalendáři od Josefa Lady. Tento upřímný zájem o všechno kolem mu vydržel až do posledního dne pobytu v Česku.

Na všechny naše návrhy Gustavo nadšeně kýval, absolvoval s námi všechny aktivity, chodil s námi na návštěvy za prarodiči… Měl moc hezký vztah s handicapovaným chlapcem z dětského domova, kterého si občas bereme domů. Ten ho měl moc rád a zkoušel ho z češtiny!

V květnu začal dojíždět do nedalekého Berouna do školy. I tam se rychle skamarádil se spolužáky a začal podnikat výlety i s nimi. Často se sebral a jel do Prahy – ať už něco podniknout s jinými studenty AFS, nebo se jen tak procházet a objevovat město. Pravidelně doma pomáhal, jeho parketou bylo zejména mytí a sušení nádobí a venčení našeho pejska.

V létě se mnou a mými sestrami jel dokonce na náš třítýdenní skautský tábor. Děti si ho moc oblíbily, zvědavě zkoumaly jeho tmavé kudrny a hrály s ním fotbal. Říkal, že by letos rád jel zas. V září jel se svou třídou na pět dní na vodu, v říjnu vyrazil s AFS kamarádem na týden do Itálie a Švýcarska. V Římě navštívil svého hostitelského bratra, který byl na výměnném pobytu u jeho rodiny před několika lety. Gusta rád jezdil na kole, chodil hrát do Prahy basketbal, jednou se spolužáky vyrazili na celý den na single tracky.

Uvařil nám vynikající dominikánská jídla – např. velikonoční fazole nasladko „Habichuelas con dulce“ nebo kaši „Mofongo“ z tropických banánů platanos. Naopak z českých jídel si nejvíc oblíbil „knedlíkle“ – knedlíky na všechny způsoby – s vajíčkem, jako přílohu k českým jídlům i ovocné knedlíky.

Na konci pobytu už se dokázal bez větších problémů s kýmkoliv dorozumět česky. Dobře rozuměl a zvládal – občas s menší výpomocí angličtiny – vyjádřit vše, co chtěl. Již od prvních dní našeho soužití s Gustavem jsme si říkali, jak dokonale do naší rodiny zapadá! Opravdu jsme si moc hezky sedli, dobře jsme si rozuměli. Oceňovali jsme Gustavův živý zájem o všechno nové a české, neutuchající zájem o češtinu, otevřenost a spontánnost, jeho ochotu co nejlépe se začlenit, jeho ochotu pomáhat.

I když se samozřejmě občas vyskytly i chvíle únavy, které k dlouhodobému hoštění výměnného studenta zkrátka patří, s hoštěním Gustava jsme byli moc spokojení a jsme moc vděční, že jsme mohli hostit právě jeho!

– Anežka M., hostitelská sestra