Kde by měl člověk začít, když popisuje tak komplexní dobrodružství, jaké je to moje a obecně to všech výměnných studentů? Možná přinejmenším představením situace. Jmenuji se Kuba, při odjezdu mi bylo 17 let, teď už čtvrtým měsícem žiji ve španělském hlavním městě Madridu a v tomto článku se vám pokusím přiblížit, jaký je to pocit absolutně vystoupit z komfortní zóny a čelit mnoha výzvám.

Když jsem pomýšlel nad studiem v zahraničí, to, co působilo nejvyzývavěji byla změna jazyku. Já ovšem měl to štěstí, že jsem se španělsky učil už několik let na českém gymnáziu, a tak jsem měl do začátku velkou výhodu (moje španělština však značně pokulhávala). Jako budoucí výměnný student na to samozřejmě myslíte a snažíte se připravit, jenomže jakmile jste najednou vhozeni do hostitelské země, bez ohledu na přípravu vás tento šok uhodí velmi tvrdě a na nic se neptá. Nicméně, začalo se to zlepšovat a nyní už opravdu rozumím skoro všemu a taky se velmi solidně domluvím. Nezdá se to, ale pokud člověk musí, přizpůsobí se rychle.

Co se týče mojí host rodiny, rozhodně si nemám na co stěžovat. Mám jednoho dvanáctiletého host bratra, s kterým chodíme do stejné školy, učíme se anglicky, hrajeme fotbal a celkově už se vlastně chováme jako normální sourozenci. Jak moje host mamka, tak i taťka pracují v nemocnici a kvůli různorodosti směn je těžší naplánovat nějakou společnou rodinnou aktivitu. Nicméně, kdykoliv, kdy můžeme společně (někdy i s širší rodinou) vyrazíme do centra, hor okolo Madridu nebo na kola. Od začátku na mě byli hrozně milí a snažili se mi pomoci s veškerými problémy. Samozřejmě se hned necítíte kompletně jako doma u své biologické rodiny a zezačátku je znát, že jste spíš takový bližší host. Ale to se začne měnit v průběhu programu a u mě se to zlomilo zhruba okolo třetího měsíce. Teď už se opravdu cítím komfortně a nestresuju se, jestli jsem náhodou někde nenechal ležet oblečení. Vlastně mě zvláštně potěšilo, když mě jednou host mamka bez obalu pokárala, protože jsem se cítil jako opravdový člen rodiny.

S kamarády to bylo trochu složitější, protože vybudovat nový sociální život v cizí zemi s vaším třetím jazykem není vůbec lehké. Samozřejmě skvělým prostředím je škola, ale alespoň pro mě to bylo ze začátku dost hektické. Jste v tom prostředí nový, exotický a vlastně každý se s vámi chce bavit. Jenže to se samozřejmě nejedná o žádné hluboké kamarádství a porozumění. Navíc nepomáhá, že nerozumíte jazyku a vlastně žádným vtipům či sarkasmu. S postupem času si ale najdete lidi, kteří o vás projevují opravdový zájem a chtějí vás poznat i pro vaši osobnost. Pak už to pro mě bylo jen a jen lepší a teď už tu mám nějaké skvělé kamarády, na které nedám dopustit. Dost také pomáhá začít dělat nějaký sport v místním klubu (jako já volejbal), protože tím poznáte spoustu nových lidí se stejným zájmem! A úžasná část tohoto programu jsou ostatní studenti AFS z celého světa, kteří si všichni prochází tím stejným, co vy, takže už od prvního momentu máte o čem mluvit a můžete se jim s pochopením svěřovat. My tu máme takovou madridskou AFS skupinku a zhruba každé dva týdny podnikáme něco spolu a vždycky to je hrozně příjemné (navíc i procvičíte angličtinu).

Věc, kterou si opravdu užívám, je španělské jídlo. Přestože miluji českou kuchyni, tak jsem si našel zalíbení v trochu lehčím španělském stravování, které se skládá více z masa, ale zároveň se víceméně ke všemu jí salát s octem a olivovým olejem. Co mi ale opravdu chybí, jsou staré dobré knedlíky… Zajímavá věc je moje vlastní vaření. V Česku jsem nikdy moc nepřipravoval jídlo, ale tady se snažím, aby moje host rodina ochutnala nějaké naše speciality, a tak se ve Španělsku vlastně učím vařit česká jídla (se surovinami je to boj). I když mi vyhovují místní chutě, už tolik mi nevyhovuje časové rozmístění daných jídel. Většinou obědváme okolo třetí a večeříme v půl desáté večer. Už jsem si po čtyřech měsících celkem zvykl, ale pořád preferuji český systém.

Ve volném času chodím do posilovny, mám ve škole tréninky volejbalu, procházím se v centru města (někdy i s rodinou), kde je vždycky možné objevit něco nového a vlastně každý pátek i sobotu se scházím s kamarády ze Španělska nebo z AFS! Samozřejmě se najdou dny, kdy si jenom čtu nebo dívám na Netflix, ale snažím se z tohoto roku dostat co nejvíc můžu, protože utíká neskutečně rychle. Kvůli práci mých host rodičů tolik necestujeme, ale přeci jen jsem již stihl navštívit severní oblast Španělska Burgos, kde jsme se procházeli po horách a v lednu jsem byl na pět dní lyžovat v Pyrenejích, což bylo neskutečně super! Mám toho ještě spoustu v plánu a uvidím, co přinesou další měsíce.

Celkově mě tento výměnný pobyt neustálé mění a uvědomil jsem si nějaké věci, které jsem dříve bral jako samozřejmost. To, co mi umožnilo AFS je něco, co mi otevřelo oči a asi i změnilo život. Takže díky moc AFS a společnosti, která mi poskytla stipendium a tuto možnost! S pozdravem, Kuba

– Jakub Š., roční stipendijní* program ve Španělsku 2021/2022

 

*Částečné stipendium bylo uděleno díky finančnímu daru v rámci Stipendijní sbírky Jaroslavy Moserové