(tenhle článek byl napsán během popíjení kafe z hrníčku od hostitelské rodiny)

Německo – to byl od začátku studia na střední tak trochu sen, jakkoliv to zní vzhledem k poloze Česka absurdně. Když to potom vyšlo, byla jsem štěstím bez sebe – asi hlavně proto, že jsem si tu zkušenost moc nedokázala představit. Německo bylo do poslední chvíle něco abstraktního, absolutně neuchopitelného. A když na to teď koukám zpětně, jsem na tom s tou abstrakcí podobně: vůbec nedokážu najít slova, která by tu smršť zážitků a zkušeností a změn, které se se mnou za ty tři měsíce staly – a které především pořád pokračují! – dokázala uchopit.

Tři měsíce se mohou zdát jako téměř zanedbatelný úsek času. Hm. Je v tom ovšem háček. Ano, utečou hned, jenomže to je dáno tím, že je člověk neustále v jednom kole. Jinými slovy: je to krátké, ale intenzivní. Najednou je ze zanedbatelného úseku úsek naprosto klíčový. A mimochodem, stejně tak je to s tím, že čím blíž domovu člověk je, tím méně s ním pobyt v zahraničí udělá. Může to tak na první pohled vypadat, ale ve skutečnosti to vůbec není pravda. To, jak moc tahle zkušenost člověka zformuje, záleží hlavně na otevřenosti, s jakou k téhle příležitosti přistupujeme. Alespoň já to tak vnímám.

Spoustu je toho teď pro mě jinak. Ne snad, že by se Česko úplně od základů změnilo. Změnila jsem se – téměř od těch základů – jen já. A popravdě řečeno to mnohdy dost bolí. Jak mám všem v pár větách vysvětlit všechno to, čím jsem si v Německu prošla? Že mám víc energie a jsem si jistější svým zaměřením a snažím se nezastavit se na místě (ve smyslu fyzickém i psychickém), to je na mě vidět. Viditelná je i moje radost z toho, že jsem zpátky ve své milované české škole a nadšení z Českých drah (to myslím vážně!). Hmatatelné jsou pohlednice, které mi z Německa od hostitelské rodiny chodí. To je všechno na povrchu a vypadá to hezky. Fajn. Co ale třeba osamělost, která nevyhnutelně přichází s návratem a nepřenositelností takové zkušenosti? Co stýskání si po společných večeřích v hostitelském domě, ranních jízdách do školy na kole, mlze nad Aachem, po kamarádech z AFS, Bodamském jezeru, Heidelbergu, němčině…

Jít studovat do zahraničí v jakémkoliv věku vyžaduje obrovskou odvahu. I když to má být „jenom k sousedům”. Nese to s sebou – jako všechno – spoustu krásných věcí i spoustu náročného, což třeba nemusí být na první pohled znát (možná proto je pak propast mezi vámi a blízkými větší – protože mají všichni okolo vás pocit, že jste si jen odskočili na dovolenou, a vy jste se mezitím nejméně polovinu času plácali v obrovských pochybnostech a krizích). Pro mě je to ale stejně jedno z nejlepších rozhodnutí, která jsem kdy v životě udělala. A postupně zjišťuji, že to je mnohem víc právě pro to abstraktní, než pro to, co je vidět. Jsem sebevědomější, samostatnější, ale hlavně odhodlanější něco doopravdy měnit. To aby ty moje abstraktní myšlenky dostaly reálnou podobu. Aby se Česko, které je pro mě skutečným domovem (a za tohle zjištění vděčím rovněž programu), stalo domovem ještě domovitějším, takovým, jaký má domov skutečně být – tolerantním, respektujícím a podporujícím všechny, kteří ho takovým dělat chtějí. Ať už jsou odkudkoliv.

– Amálka  T., tříměsíční stipendijní* program v Německu 2021/2022

 

*Částečné stipendium bylo uděleno díky finanční podpoře od Česko-německého fondu budoucnosti