“Tak ať stojí ten velký krok z komfortní zóny za to a pojedu někam, kde mluví jazykem, který vůbec neumím.” Tato myšlenka se mi omílala v hlavě při vybírání země na budoucí tříměsíční nový život. Předem jsem měla jasno o délce studia a srdcem mě to táhlo nejvíce do Španělska. V té době mi to zcela nedocházelo, ale tímto okamžikem jsem získala i budoucí rodinu, kamarády, domov a nekonečně zážitků a výzev.

Přiznám se, že nevím, jak to všechno shrnout pouze do slov, není to jednoduchý úkol. Je to jako kdybyste měli popsat v pár větách vlastní život tady v ČR.

Jsem teď jistým způsobem rozdvojená a už to asi nespojím. Část mě je pořád ve Španělsku a čeká, až se tam vrátím, aby se aktivovala, tak to teď cítím. Začala jsem tam úplně nanovo a vzhledem k jazykové bariéře jsem ve Španělsku trochu jiný člověk, za ty tři měsíce jsem se nestihla plně osobnostně “rozvinout”.

Druhým životem to nazývám hlavně kvůli tomu, že tam mám i druhou rodinu. Tři ségry, oba rodiče a neskutečně mnoho příbuzných. Zmínit zde musím i babičku, kterou beru úplně jako moji vlastní a s kterou s nadšením sleduji reality show v televizi na gauči a neustále poslouchám něco o tom, ať si najdu ve Španělsku přítele, že jsou to prostě fešáci s penězi.

V průběhu psaní je mi upřímně dost smutno a nejradši bych hned koupila letenku a odletěla “zpět domů”. Zatancovala bych si s tetou Sári v obýváku na nějaké španělské vypalovačky a strávila dopoledne a pak i pozdní večer v La Glorietě, baru, kde mají ty nejlepší kalamáry. Taky bych se určitě viděla s mými kamarády ze školy, kteří mě hned vzali mezi sebe a byli těmi nejmilejšími průvodci španělského školního a kamarádského života. Nakoukla bych mé druhé mamce Mildi pod ruku při vaření těch nejlepších jídel, taky mě pěkně vykrmila, a pokračovala v psaní receptů a kuchařských rad v mém španělském zápisníku. Prostě bych opět byla mým španělským já.

– Zuzka Z., tříměsíční program ve Španělsku