Před zhruba dvaceti dny jsem přijela ze svého výměnného programu domů. Naštěstí se mi už ale nestává, že po probuzení nevím, kde jsem, jako se mi stávalo krátce po příjezdu. Na posledním online kampu v Německu nám říkali, že si spousta studentů po příjezdu myslí, že všechno byl jen sen. Já sama jsem se tohoto pocitu dlouho nemohla zbavit. Z ničeho nic je člověk doma ve starém prostředí s lidmi, které zná dlouho. Všechno, co jsem zažila, tu nikdo nechápe a ani si nedokáže představit.

Spousta lidí se mě ptá, jaké to bylo.  Je těžké na to odpovědět jednou větou. Celkově je pro mě těžké mluvit o mém pobytu s lidmi, kteří podobnou zkušenost nemají. Nedokážou pochopit, jaké to je hledat si kamarády v cizím jazyce. Nechápou, jaké to je být tak dlouho bez kohokoliv opravdu blízkého a stejně si zachovávat dobrou náladu.

Čím dál víc cítím, že jsem se já osobně změnila. Změnil se mi pohled na spoustu věcí. Po příjezdu jsem s úlekem zjistila, že už si tolik nerozumím se svými dvěma nejbližšími kamarádkami. Při prvním setkání mě napadla klišé věta „nechápu, co řeší za problémy, to nejsou problémy“, která ale bohužel přesně sedí.

Mnohem více mě vytáčí rasismus a xenofobie, kterou bohužel vnímám i ve svých blízkých kruzích, protože jsem ji do této doby ignorovala. Všechny bych je poslala někam na delší dobu na západ, ať si zkusí, jaké to je, když vás nikdo nebere, když někomu pořád musíte něco dokazovat a když na vás spousta kouká skrz prsty. Jedna z dalších věcí, co mi zahraniční pobyt dal, je touha zlepšovat a pracovat na České republice. Tohle je můj domov, nikde se lépe cítit nebudu. Proto mám teď větší chuť pro svou zem něco udělat – nějak dobrovolničit, více se angažovat.

Německá škola mě seznámila s jiným systémem vyučování, při kterém se více přemýšlí a méně bifluje. Mluví se o aktuálních problémech ve světě a ve společnosti. Učitelé se snaží předat i poznatky, co se netýkají jen jejich předmětu. Díky tomu jsem o nich začala více přemýšlet i já sama. Přestala jsem jíst maso, omezila jsem fast fashion. Nevím, jestli bych se k takovým krokům dopracovala sama v Čechách.

Celkově ze mě celá tato zkušenost, alespoň dle mého názoru, udělala lepšího člověka. Stala jsem se empatičtější, samostatnější i odvážnější. Dokážu se více vcítit do druhých, mnohem víc se snažím svým jednáním nikoho nezranit. Rok v zahraničí bych doporučila spoustě lidem. Ne, protože zažijí nejlepší rok života a najdou si spoustu kamarádů, ale protože je to posune mnohem dál. V každém případě. Ať už je to ten nejlepší rok, nebo není.

– Johanka K., roční stipendijní program v Německu