V době, než jsem měl ze Švýcarska odjet, se mě velká spousta lidí ptala, jestli jsem smutný, že odjíždím. S odpovědí na tuto otázku jsem si dlouho nevěděl rady. Jakkoliv se totiž zdá nepravděpodobné, nenapadlo mě tehdy o něčem takovém přemýšlet. Měl jsem v tom čase spoustu starostí s tím, jak se se všemi rozloučit, co všechno vyřídit, co všechno koupit, co nezapomenout, co lze zapomenout, co vyprat, jak se dopravit na letiště, kolik mě bude stát balík s věcmi, které by se mi byly nevešly do kufru, co se mnou měl letět letadlem. Nezbylo mi z toho důvodu mnoho šedé kůry mozkové, jež by se mohla zaobírat otázkami, jak se cítím a jak mi je a hlavně: jak to celé hodnotím. 

To byl i první dotaz, jež mi byl hned po mém návratu položen – po obligátních poznámkách mojí mámy o mé „vyhublosti“ a zda jsem tam netrpěl hladem, se ke mně přitočil můj otec a poplácal mne po zádech řka: „tak có…?“. A přiznám se, že dosud nevím, jak jsem mu na to měl odpovědět. Celkový zážitek z výměnného pobytu mi v této chvíli připadá tak čerstvý, a hlavně tak objemný, že jej budu muset ještě nějaký ten týden – ne-li měsíc – trávit. Je to zkrátka tak velké množství informací a prožitků, že si je budu muset dávkovat postupně. Ačkoliv mi to přirovnání přijde hloupé a snad dokonce krajně nevhodné, použiji ho: škody po povodních se sčítají, až když ustoupí voda, škoda po požáru tehdy, až když se ten kompletně uhasí. Nechci tedy soudit teď, když metaforicky řečeno barva ještě nezaschla.

Daleko víc cením, když mi někdo položí jinou otázku: jestli jsem rád, že jsem jel, a zda bych to udělal znova, kdybych mohl. V tomhle případě jsem pyšný na to, že snad znám dobrou odpověď. Ano. A pyšný jsem rovněž na to, že jsem o tom – co si pamatuji – nikdy nepochyboval. Ať byla situace sebešpatnější, nenadešel moment, kdybych chtěl se vším praštit a prostě odjet. Těžko říci, zda to bylo tím, že by to v tehdejší situaci bývalo nebylo možné, nebo faktem, že jsem – na rozdíl od svých spolužáků tady v Česku – chodil do školy, ale stejně jsem rád, že jsem to neudělal.

Sám pro sebe si dělím lidi na ty, kteří jsou, a na ty, kteří existují. Existence s sebou nese jakýsi aspekt přežívání, uspokojení základních materiálních potřeb a tam to zhruba končí. Lidé, kteří existují, většinou tíhnou k dosáhnutí zmiňovaného a na zbytek nemají energii a v horším případě ani chuť. Zato bytí implikuje dle mého názoru nějaký pocit: člověk může pouze existovat, ale být v sobě nese alespoň špetku nějakého názoru. Jen si porovnejte, jak na Vás působí slova „jsem“ a „existuji“. V první půlce svého pobytu ve Švýcarsku jsem jen existoval, nebo mi to alespoň tak přijde. A musím uznat, že ani okolnosti, ani má maličkost mi v tom moc nepomohly. Myslím, že i vlastním přičiněním jsem se tehdy ocitl v situaci, v které jsem se ocitl – což si teď konečně mohu připustit; udělat to tam a tehdy, byl bych asi musel svůj názor na výměnný program přehodnotit – a bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem se možná málo ptal ostatních a málo se ptal i sám sebe: jak mi je, jaké to je, kde by to mohlo být lepší a co pro to můžu udělat. Možná to má něco společného s tím, jak těžké bylo najít hostitelskou rodinu a jakou váhu jsem tomuto faktu přikládal. Možná jsem byl prostě rád, že někde jsem, a víc jsem nepotřeboval. Říkám možná, protože ačkoliv jsem si psal deník, nejsem schopen o svých tehdejších myšlenkových pochodech referovat – protože jsem se málo, jak už jsem řekl, sám sebe i jiných ptal.    

Když se mi snad (bohužel) ke konci mého pobytu podařilo svým způsobem prorazit ledy, zjišťoval jsem, že byli lidé, kteří v době, kdy jsem poměrně akutně potřeboval novou hostitelskou rodinu, silně uvažovali o tom, že by si mě vzali. A mně to, protože cením, když člověk dělá něco nad rámec svých morálních povinností, vlastně docela dost pomohlo: v tom, že jsem si uvědomil, že jsem alespoň během toho všeho nebyl vlastně úplně sám. A to mě těší.

A tak jsem tedy alespoň trochu byl ve Švýcarsku a jsem rád, že tomu tak bylo. Protože být někdy úplně stačí. 

Tolik asi k odpovědi na otázku „tak có…?“

– Jáchym B., roční stipendijní program ve Švýcarsku 2020/2021, částečné stipendium bylo uděleno díky finančnímu daru od firmy Teleperformance CZ, a.s.


Zažij střední školu v zahraničí

Inspiroval tě příběh Jáchyma? Chceš prožít podobné dobrodružství a naučit se nový cizí jazyk? Výměnný studijní program je zážitek, který každému studentovi přinese zkušenosti a nadhled potřebné pro současný svět. Pokud i tebe láká myšlenka střední školy za hranicemi České republiky, neváhej a kontaktuj naši koordinátorku Zuzanu. Již zítra můžeš být o krok blíž svému snu! Více informací o AFS studijních programech a konkrétní nabídku možných destinací nalezneš zde: www.afs.cz/studium-v-zahranici/

Spojit se s námi můžeš také přes kontaktní formulář a my se ti ozveme do tří pracovních dní: www.afs.cz/kontaktni-formular/

Zuzana Čučková

AFS koordinátorka studia v zahraničí
E: [email protected]
M: 606 704 100