Země tak daleko od Evropy a Ameriky, že je těžké si představit, že na tak malém ostrůvku žije mimo ovcí i vlastní obsažná kultura. Musím přiznat, že i já jsem byla překvapená neskutečnou různorodostí této tak neznámé země. Island mě uchvátil hned od prvního momentu, co jsem se o něm dozvěděla. Fotky, videa a dokumenty, na které jsem narazila především v televizi, ve mně zanechaly dojem jako  žádná jiná země před tím.

Tak jsem se na konci září 2018 připravovala na svůj odlet, ale především i na nový úryvek svého života. Čehož jsem se upřímně i trochu bála. Sice jsem už měla zkušenosti s cestováním letadlem sama, ale prostě jsem si nemohla představit, jak se můj život změní poznáním nových přátel, rodiny, a hlavně i pro mě do té doby neznámé islandské kultury. Ale tento strach se brzy změnil v nadšení a radost.

Jelikož je Island tak malá země (cca 350 000 obyvatel), bylo nás tam jen 30 výměnných studentů. Převážně pocházeli z Evropy, ale i Jižní Amerika a jižní Asie byly zastoupeny. Jsem moc vděčná, že nás tam byl oproti jiným zemím malý počet, protože jsme si tak všichni byli mnohem bližší. Uzavřela jsem má, dalo by se říct, nejlepší přátelství.

První dva dny jsme strávili společně, abychom se seznámili s islandskou kulturou a nebyli úplně šokováni, jakmile se dostaneme do společnosti. Jedna z prvních událostí, kterou si pamatuji, je návštěva bazénu. Islanďané by nebyli Islanďané bez svých bazénů. Když se mluví o islandských bazénech, není řeč o chlorovaných plaveckých bazénech, ale o horkých pramenech a o vířivých vanách, ve kterých Islanďané mohou sedět celé odpoledne. Skupina výměnných studentů si sedla už hned první den. A tak jsme se těšili opravdu moc, když jsme se dozvěděli, kdo všechno bydlí ve stejném městě či vesnici.

Moje rodina bydlela v hlavním městě Reykjavíku. Měla jsem dva mladší sourozence a taky, což jsem si vždy přála, ale doma nikdy nemohla, bydlela jsem se psem. Do školy jsem chodila hned deset minut pěšky od domova. Opravdu hezké bylo, když v zimě přes noc napadal sníh a ráno na cestě do školy byly střechy a cesty pokryty vločkami.

Školní systém je na Islandu podobný americkému, tudíž jsem si svůj rozvrh mohla víceméně vytvořit sama. Mimo jiné jsem chodila i na hodiny jógy a fotografie.

Rodiče mé islandské mamky měli, jako typická islandská rodina, svoji vlastní malou farmu. Víkendy s celou rodinou a na koních byly vždy nejlepší. Každý měsíc jsem se těšila, až pojedeme na sever od Reykjavíku. V programu pak bylo krmení ovcí, sázení brambor a koukání z okna, když venku padaly veliké bílé vločky.

Islanďané hledají opravdu každou příležitost v roce, aby mohli něco oslavovat. Tak se třeba oslavuje i den buchet, tzv. ‘’Bolludagur’’. Doma se upečou malé lehké buchty, které se naplní buď sladkou náplní jako je šlehačka, čokoláda či marmeláda nebo perníčková pomazánka, anebo i rajskými a lososem. My jsme jich upekli 600 kusů, což bylo tolik, že k nám domů přišla televize a byli jsme ve zprávách. To snad nikdy nezapomenu!

Chtěla bych toho vyprávět ještě mnohem a mnohem víc, ale na to bych tady seděla snad ještě další týdny. Na závěr bych chtěla každému, kdo váhá, jestli někam vyrazit, opravdu dát k srdci, že takový rok je mnohem víc než jen jeden rok plných zážitků. Je to hlavně nasbírání nových zkušeností, které změní život.