Náš rok s Amarnem z Thajska

Amarn k nám přiletěl jednoho mlhavého studeného dne koncem února 2021. Již jsme si krátce psali přes messenger poté, co jsem si ho vyhledala na FB. Dnes s vnitřním úsměvem vzpomínám, jak jsme si intenzivně dopisovali při jeho příletu. Já mu popisovala, kolik nás je a co máme na sobě, on mi psal též co má na sobě, protože jsme měli strach, že se v té velké letištní hale plné lidí nenajdeme. Vždyť jsme se ještě nikdy neviděli! Celé rychlé a nervózní psaní zpráv během jízdy autem a rychlé chůze bylo jen proto, abychom při samotném vstupu do příletové haly uviděli jedinou dvojici stojící uprostřed velkého prostoru – Amarna a koordinátorku AFS Terezu Pecháčkovou. V době nejtužších proticovidových omezení to bylo logické, ale předtím mně to nedošlo.

Po krátkém rozhovoru a předání papírů a informací jsme vyšli ven a Amarn šokovaně vydechl: „So cold!“ Všude ležely špinavé zbytky sněhových hromádek a teplota byla okolo 2 stupňů nad nulou. On měl na sobě triko s krátkým rukávem a delší mikinu z teplákoviny, kterou nazýval „coat“. Poprvé v životě tváří v tvář takovému chladu, protože v Thajsku jsou průměrné teploty asi o 25 stupňů výš.

Po našem příchodu domů se seznámil se svými „hostbratry“ a zasedli jsme k slavnostnímu obědu, který byl korunován čokoládovým dortem. Zpětně je mi jasné, že si tu slavnostní chvíli asi moc nevychutnal, protože jídlo bylo komplet divné a jiné, než na co byl zvyklý. Způsob podávání jídla –vlastní porce na talíři – také divné, a dokonce i na naše zdvořilostní dotazy v angličtině jen nejistě přikyvoval. To nám taky chvilku trvalo, než jsme se v AJ „sladili“. Mám pocit, že jsme si zpočátku nerozuměli, přestože jsme anglicky mluvili. Přízvuk, dikce… Nevím. Ale chvíli to trvalo.

Amarn dostal svůj pokoj, ve kterém byl často a rád zavřený. Nebyl to sangvinik, který by potřeboval neustálý kontakt s okolím. Zpočátku jsem to přikládala obří změně prostředí a všeho, ale pak jsem pochopila, že je to introvert, který má rád svůj klid a své soukromí. Amarn se od začátku intenzivně učil češtinu  ze své učebnice a často mě zaskočil dotazy, které se týkaly gramatiky. Je moc chytrý a inteligentní kluk, který většinu věcí pochopil, domyslel si nebo si to našel. Na mě vždy vyrukoval s dotazy typu „Jaký je 5. pád od slova neteř, podle čeho a jak se to skloňuje a proč je to jiné než cosi jiného v ženském rodě?“ Takže jsem většinou něco blekotala, snažila se vysvětlit, že se tím nemusí zaobírat, protože oslovování a volání Neteři! Jsem ještě v životě nepoužila a připadala si jako pako, které neumí česky. Byl zpočátku šokován množstvím podob křestních jmen. Ptala jsem se ho, jestli mu můžeme říkal nějak domácky. Pro nás je to osobnější, mazlivější, více důvěrné. Odpověděl, že je prostě Amarn. Když se mu představil syn Honza a pak slyšel: Honzíku, Jeníku, Jeníčku, Jendo, Janíku (od babiček), Honzi, Honzíčku nebo Honzáne, Honzouši (když mě naštve), byl zcela konsternován, že to vše patří k jednomu člověku. A to máme doma ještě další 3 kluky s krásnými českými jmény!

Začátek jeho pobytu, což byl konec února a začátek března, jsme trávili většinou zavření doma nebo na krátké procházce po okolních ulicích s respirátory nebo dvěma rouškami na obličeji. Asi po týdnu jsem vyslala nejstaršího syna s Amarnem do Prahy, čímž jsme tenkrát porušili nějaký zákaz, protože se kvůli covidu nesmělo cestovat mezi okresy. Amarn byl z výletu možná až „paf“, protože podle syna šel celou dobu několik kroků za ním a neustále si něco mumlal. Tuto jeho vlastnost jsem pochopila také časem – říkal si slova z nápisů a cedulí pro sebe a tím se učil češtinu.

V začátku jsme navštívili okolí Levého Hradce, nejstaršího křesťanského kostela v Čechách, který je v našem městě. Jeli jsme na Karlštejn, který byl samozřejmě uzavřen, a udělali procházku v podhradí. Také jsme jezdili na kolech po okolí, protože nic jiného tehdy nešlo. Restaurace, hrady, zámky, muzea, vše bylo zavřeno. Z vyjížděk na kole byl Amarn opravdu nadšený. Moc ho to bavilo a říkal, že u nich to kvůli teplotám není možné. Také dodnes vidím jeho zděšený pohled na vlastní ruce po jedné březnové cyklovyjížďce, které byly chladem červené a zkřehlé. To se mu taky v Thajsku nestává, aby měl rudé prsty od chladu. A co teprve pára od úst! To bylo něco! Vydržel stát dlouhé minuty a obdivoval, jak vydechuje páru.

Za jeho pobyt jsme navštívili docela dost zajímavých míst, i když bych mu ráda ukázala vše (i místa, která jsem sama ještě nestihla navštívit), ale to se prostě za 9 měsíců nedalo stihnout. Společně jsme byli na Budči, na Okoři, ve Veltrusech, v Brně, na Vsetíně, v Rožnově pod Radhoštěm, na hradě Veveří, na parníku po Brněnské přehradě, v Kralupech, na mnoha místech v Praze.

Zažil tu Velikonoce, kdy jsem mu vnutila do ruky pomlázku a vysvětlovala, že mě tím má bít, ale bylo mu to celé strašně divné. Zažil několik rodinných setkání včetně 80. narozenin mé maminky. Byli jsme v Jump parku, pouštěli draky, grilovali, chodili na procházky, navštěvovali se s přáteli, slavili, řádili na různých hřištích. Amarn psal s šestiletým synem úkoly z češtiny, četl občas klukům před spaním, stavěl si s nimi z lega a oni ho za to chodili „otravovat“ do jeho pokoje. Hláška „Jdu za Amarnem“ přesáhla i Amarnovu přítomnost a kluci ještě nějakou dobu chodili do prázdného pokoje něco kutit s tím, že „jsou u Amarna“. Zažil tu hudební festival, slavnosti v Praze, pozval si domů AFS kamarádky z Thajska, „nejku“ kámošku z Hondurasu i byl u AFS kamarádky z Chile v Opavě. Absolvoval několik AFS setkání, výletů i tábor. S kamarády ze školy přespávali u jedné spolužačky ve spacácích na podlaze novostavby. S kolektivem z gymplu jeli na kolech z Prahy na Okoř, byli na Karlštejně, setkávali se ve Stromovce, aby si zahráli badminton.

Dost míst jsme navštívili spolu, ale hodně cestování si Amarn zařídil sám, za což má dosud můj hluboký obdiv. Jakmile to šlo, zcela samostatně začal jezdit do své školy – gymnázia v centru Prahy. Poprvé s ním ke škole zajel nejstarší syn hromadnou dopravou, aby mu ukázal cestu. Pak už vše zvládal sám a nikdy se nikde neztratil. Jezdil si po Praze, používal vlak, autobus, dálkový autobus (to pak na své výlety) a vždy vše v pohodě. Koupili jsme mu Lítačku na Prahu a okolí, ale velmi brzy se zorientoval v jízdních řádech na idos.cz i na stránkách Flixbusu nebo RegioJetu a byl schopen si vše komplet zajistit.

Sám nebo s kamarády z AFS tedy vyrazil do Českého Krumlova, Olomouce, Opavy, do Karlových Varů, do Berlína či si zaletěl do Milána. Byl velmi vděčný, že mu samostatné cesty umožníme. Dle jeho slov tu možnost řada jeho kamarádů z AFS nemělo, protože se o ně jejich hostitelské rodiny bály. Jednak mám syna v Amarnově věku a vím, že je samostatný a zodpovědný a druhak jsem měla na mysli moudrá slova paní Bělohlávkové, mé kontaktní osoby, která mi řekla při naší první schůzce: „Když jim jejich skuteční rodiče věří natolik, že je pustí na druhý konec světa, není třeba se o ně bát kvůli cestě do vedlejšího města.“  Občas jsem se bála, ale posílal mi vždy adresu a průběžné fotky, jak se má.

Pobyt thajského kluka u nás nám dal i to, že jsme si začali více zjišťovat o jeho zemi. V představách Čechů je povětšinou Thajsko úžasná dovolenková země plná pláží, mořských vln a skvělého jídla i jiných slastí. Díky Amarnovi jsme zjistili, že mají krále, kterého většina Thajců nemá ráda, že tam děti nesnáší Skaut, protože je to organizace, v níž účast je pro absolvování školy povinná. Že se děti strašně učí a tráví ve škole většinu času. Zjistili jsme, že je Thajsko nesmírně velké a různorodé. Že tam nefunguje hromadná doprava ani kontroly nad pouličním prodejem jídla a haldu dalších zajímavých věcí. Každopádně je to velmi milý národ s úchvatnou kulturou a strašně ráda bych se tam někdy podívala. Návštěva studenta z jiné země nesporně bourá stereotypní povšechné představy o nějaké zemi nebo národu.

Amarnova devítiměsíční návštěva zůstane v našich hlavách i srdcích už navždy a děkuji AFS za tuto zkušenost!

– napsala Ladislava Jakobová, hostitelská maminka

---

Přivítejte svět u vás doma

Hoštění AFS zahraničního studenta je zážitek, který s sebou přináší zkušenosti a nadhled potřebné pro současný svět. Je to zážitek pro celou rodinu, který napomáhá nejenom v rozvoji komunikace a empatie, ale také je to skvělá možnost, jak si prohloubit znalosti o cizí kultuře a osvojit si základy nového jazyka.

Pokud i vás láká myšlenka nového člena rodiny, neváhejte a kontaktujte naši koordinátorku Lucii. Více informací o AFS hostitelském programu a konkrétní medailonky studentů, kteří se v letošním roce chystají do České republiky, naleznete zde: www.afs.cz/hostitelsky-program/

Spojit se s námi můžete také přes kontaktní formulář a my se vám ozveme do tří pracovních dní: www.afs.cz/kontaktni-formular-pro-hostitelske-rodiny/

Lucie Beránková