Vydat se do země, o které sotva víte, kde leží? Do země, kde nikoho a nic neznáte, někdy dokonce ani jazyk? Opustit na 3, 5, nebo i 10 měsíců svou rodinu a přátele? Že to zní šíleně? Opak je pravdou. Zahraniční pobyt je jedna z nejlepších věcí, co vás může potkat. Já jsem ten svůj strávila v Americe. Dal mi neskutečné zážitky, přátele z celého světa a hlavně cenné zkušenosti. Jednou z nich bylo, jak vnímám sama sebe, a především Česko.

V době, kdy jsem byla nejvíc homesick, jsem si změnila popisek na instagramu. Připsala jsem tam „proud czech“. Proč jsem ale nenapsala jenom „czech“ někam hodně dolů, jak by to nejspíš většina Čechů udělala? Protože nechci, aby to bylo někde dole. Chci, aby všichni, kdo navštíví můj profil, věděli, že jsem opravdu pyšná, že pocházím z naší země. A hrozně mě mrzí, že neznám moc lidí mého (a možná ani jiného) věku, kteří by byli hrdí, že jsou Češi.

Rozdíl mezi českou a americkou mentalitou je propastný a začíná to právě už v dětství. Jako malé nás nikdo neučil, že bychom měli být pyšní zrovna na naši národnost. Spíš jsme se za to styděli. Oproti tomu v USA děti běhají v tričku s americkou vlajkou a zazpívat hymnu umí ještě dřív než mluvit. No umíte si představit u nás dítě oblečené v české vlajce? Možná při hokeji.

Vývoj u Američanů pokračuje v dospívání, kdy se na ně ze všech stran hrne, že můžou být kýmkoliv chtějí a dokáží, cokoliv si usmyslí. Dostávají podporu učitelů a celkový přístup ke vzdělávání je na úplně jiné úrovni než u nás. Snaží se u každého vyzdvihnout jeho silné stránky. Američtí studenti si ale uvědomují svou sílu a schopnost něco změnit. Měla jsem příležitost účastnit se studentské klimatické stávky, kde byla spousta mladých lidí, kteří se chtějí podílet na budoucnosti.

Zatímco naši teen touží po tom „americkém snu“. Taky jsem samozřejmě měla období „cokoliv českého? Fuj.“ Vzpomínám si, jak se nás pár let zpátky ve škole zeptali, kdo by se chtěl odstěhovat do zahraničí. Minimálně polovina rukou se zvedla. Včetně mé. Důvody? Lépe placená práce, vyšší životní úroveň, milejší lidi… Vždycky jsem toužila žít v cizině. Nejlépe v USA. Znamenalo to lepší život. Bylo pro mě nepředstavitelné být celý život v Česku. Vždyť to je tak ohrané!

Postupem času jsem snížila své nároky jenom na studium v cizině. Když jsem někam cestovala, čím dál víc jsem se začínala těšit domů. Taky jsem přicházela na to, jak jsou třeba české filmy skvělé. Schválně, kolik znáte hlášek z amerických filmů, které zlidověly, a lidi už vlastně ani neví, že jsou z filmu? A kolik takových znáte z českých filmů? Že moc ne? *Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu? *Vydrž Prťka, vydrž. *Spadlo ti to Máchale, asi vítr. A mohla bych samozřejmě pokračovat.

Řekla bych, že je to životní období, kterým prochází většina lidí, kdy se chceme dostat pryč od stereotypu domova, od rodičů, ale časem zjistíme, že nejlíp je tam, kde je naše rodina, přátelé, kde to známe a kde se cítíme dobře. Doma. Teď si můžete říkat „no jasně, když je to takhle, proč jsi teda jela do Ameriky?“ Jak jsem psala, pořád jsem chtěla studovat v cizině a to je přesně to, co jsem udělala. Tímhle jsem rozhodně nechtěla říct, abychom nejezdili do zahraničí, to vůbec. Je skvělé poznávat cizí země (nemyslím zrovna komerční turistické atrakce, na kterých si každý uděláme tu stejnou fotku a postneme ji na instagram) a (alespoň já to tak mám) nám to může pomoct více si vážit naší krásné země. Protože všude dobře, doma nejlíp. A byla bych ráda, aby k takovému závěru došli všichni, kteří k tomu ještě nedospěli.

– Terka F., semestrální program v USA