Nikdy jsem neplánovala, že moje děti budou studovat v zahraničí. Připadalo mi to drahé a zbytečné. A když s tím nápadem v sedmnácti přišel syn Tomáš, hned jsem to zamítla. Také proto, že si jako cílovou zemi vybral Japonsko, pro mě naprosto nepochopitelnou volbu, kdyby jel alespoň někam, kde se mluví anglicky. Nakonec jsem podlehla naléhání a pustili jsme se do příprav. Projít u AFS všemi formalitami bylo rychlé a snadné. Během dvou týdnů bylo vše zařízené a pobyt potvrzený. Čas odletu se rychle přiblížil a najednou jsme byli na letišti, syn nám zamával a byl pryč. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Jestli bylo rozumné ho na deset měsíců nechat odletět tak daleko, do země, o které toho moc nevíme. Jak se tam domluví a co když bude něco potřebovat, to nepřijede ani na vánoce, jak to vůbec přežije. Ale upřímně, spíš jsem se bála, jak to přežiju já. Tomáš s tím žádný problém neměl. Po skypu mi nadšeně líčil nové dojmy a zážitky a posílal fotografie všeho, na co narazil.   

Tomáš byl pobytem v zahraničí tak nadšený a dařilo se mu i ve škole, že jsme se rozhodli, že střední školu po návratu z Japonska dokončí v USA. Dneska studuje finance na univerzitě v Irsku.

Když se pro pobyt v zahraničí rozhodla dcera Emma, měla jsem na věc už jiný názor. Po zkušenostech, které jsme s programem AFS měli, jsem jí v jejím rozhodnutí podporovala. Emma si nakonec vybrala Francii a programu se zúčastnila v patnácti letech. Dneska Emma končí střední školu v Kanadě a bude pokračovat ve studiu na univerzitě v Amsterodamu.

Občas se mě někdo zeptal, jestli se mi po dětech nestýská. Ano, chyběly mi a určitě bych si je raději ještě užívala.  Na druhou stranu jsem měla pocit, že jsme si bližší, než když byly doma. Často zavolaly, aby se podělily o nějaký úžasný zážitek, nebo jsme probírali obyčejné věci, jako co bylo ve škole a co k obědu, co budou dělat večer a co plánují o víkendu se svými kamarády. Někdy se ozvalo z telefonu jen: „Ahoj mami, čekám na autobus a prší. Tak ahoj, už mi to jede“. Věděla jsem, že se o ně nemusím bát a všechno je v pořádku.

Také jsem slýchala námitky, že studium v zahraničí je moc drahé a české školy jsou také dobré. No, jak se to vezme. Moje děti tím vším získaly něco, co se penězi nedá vyjádřit. Z (občas protivných) teenagerů se během pár měsíců staly úžasné bytosti, plné energie, nadšení a plánů do budoucna. A co se týká školy, nejde přece jen o učení nebo známky. Ta pravá škola je vlastně celý pobyt. V Praze nasednou do letadla a dál už jsou sami za sebe. I když mají všechno zajištěné a stále je jim někdo na blízku, aby v případě potřeby pomohl, to hlavní je jen na nich. Musejí se sžít s hostitelskou rodinou, překonat kulturní rozdíly, zkrotit svůj temperament, když se jim něco nelíbí a naučit se řešit situace, se kterými se potkávají. Ve škole si musejí najít nové přátele nebo se domluvit s učiteli, protože nikdo nebere ohled na to, že jsou cizinci a často vůbec nerozumí řeči, kterou se tam mluví. Je to prostě ohromný příval zážitků a zkušeností na celý život, který je posune dál, kam by se jinak nedostaly.  

Mým dětem pomohl mezikulturní program v rozhodnutí dál studovat v zahraničí. Jsou otevření světu, nabízí se jim nekonečně možností a já si to užívám s nimi.

V Praze 8.4.2019
Ing. Stanislava Valešková