Ptáte se, co je to za otázku? Co má společného teorie psychologa s naším trápením při hledání cesty z jedné zapadlé indonézské vesničky do druhé? Copak na vyvarování se nepříjemných situací nestačí mít vše dobře naplánované, mít informacemi nadupaného tištěného průvodce, umět anglicky a snad i v Indonésii trochu indonézsky?

Při dlouhodobém výměnném pobytu v zemi máme v ideálním případě nejen čas, ale také – a to je důležitější – kolem sebe lidi, kteří se nám svoji kulturu snaží přiblížit. Při několikatýdenním cestování s batohem na zádech často takové štěstí nemáme, a tak jsme odkázáni sami na sebe, na svůj úsudek a na náhodnou pomoc místních. A buďme k sobě upřímní, ne vždy situaci dokážeme odhadnout. Skoro nikdy náš úsudek není oproštěn od vidění skrze naši vlastní kulturu.

Představte si situaci, kdy stojíte u silnice někde neznámo kde v Indonésii. Je odpoledne a vy byste se ještě dnes rádi dostali z jedné malé rybářské vesničky do městečka s hinduistickým chrámem. Ptáte se tedy místního na radu, jak svého vcelku jednoduchého cíle dosáhnout. Místní vás s nejistým úsměvem na tváři někam směruje. Vy však cítíte, že ten člověk nejspíš vůbec na vaši otázku nezná odpověď. Přeci nestalo se vám to poprvé. Už několikrát vás někdo poslal někam úplně na opačnou stranu. Vy si v tu chvíli říkáte: „Zase nic neví! Tak sakra, proč ten Indonésan neřekne ‚Nevím.‘. Bylo by to pro nás oba hned jednodušší a neztráceli bychom tady spolu čas.“ Nakonec se vám podaří najít někoho, kdo vás dovede k místu, kde je možné chytnout bemo (místní minibus), které vás do cíle zaveze. „No hurá!“ Několik cestujících již sedí uvnitř, vy už jste si dokonce vyjednali pro vás přijatelnou cenu a už se těšíte, že vyrazíte za svým dnešním cílem. Vždyť bemo už je skoro plné, tak to za chvíli musí jet. Minuty utíkají, lidé vesele štěbetají, další lidé přistupují, řidič ale dál poklidně pokuřuje…nejméně již desátou cigaretu. Stále se nejede. Začíná vás to stresovat. Až to nevydržíte a ptáte se spolucestujících. Tak nějak se dozvíte, že to prý pojede již brzy. Na chvíli se uklidníte, nicméně po půl hodině vás to začíná znovu hlodat. „Tak sakra, kdy už to pojede? To tady jako budeme čekat celý odpoledne? Jak mám pak večer hledat ubytování? A to jsem se ještě chtěl podívat na místní chrám. Takže to už taky nestíhám. Tady se pořád na něco čeká. Copak na to mám jako čas?“

Zdá se vám tahle situace povědomá? Již jste se v ní sami ocitli? Taky jste láteřili? Také jste v duchu, nebo hůře nahlas, lidi z dané země proklínali? Nejspíš vám to k ničemu dobrému nakonec nebylo, ale tato reakce je vlastně trochu pochopitelná. Vždyť my Češi jsme dle Geerta Hofstedeho typickými představiteli společnosti, která se snaží vyhnout nejistotě. Čas jsou pro nás peníze. Máme nevysvětlitelnou potřebu být neustále něčím zaměstnáni. Čekání považujeme za ztrátu času. „Vyhýbání se nejistotě“ je jednou z kulturních dimenzí, které Hofstede definoval v rámci svého modelu kulturních dimenzí. Právě tato ukazuje, jakým způsobem společnost nakládá s tím, že budoucnost je nám neznámá. Vyjadřuje míru tolerance nejistoty a nejednoznačnosti u různých kultur. Popisuje, do jaké míry kultura své členy determinuje, aby se cítili příjemně nebo nepříjemně v nestrukturovaných situacích, tj. v situacích nových, neznámých, překvapujících, odlišujících se od těch běžných. Pro nás Čechy je nejistota stresující. Nejistota je hrozba, se kterou je potřeba bojovat. Abychom tuto nejistotu překonali, potřebujeme pravidla, zákony…a třeba i jízdní řády. Býváme více emocionální a motivovaní vnitřní energií. V tomto se odlišujeme od společností s nižší potřebou vyhýbání se nejistotě, dle Hofstedeho např. od Indonésanů. Indonésané nejistotu přijímají bez stresu, je součástí jejich každodenních životů. Podstupování rizika je v pořádku, a proto ani nepožadují tolik pravidel. Indonésané bývají spíše flegmatičtí a rozjímaví, okolí od nich neočekává, že budou vyjadřovat emoce – ty často skrývají za svůj úsměv. Za něj skrývají i neznalost, špatné či nepříjemné informace, být poslem takových zpráv je jim krajně nepříjemné. Již vidíte ten rozdíl, tu jednoduchost nedorozumění?

Model kulturních dimenzí psychologa Geerta Hofstedeho je jedním z nejznámějších modelů, který popisuje rozdíly mezi kulturami. Poskytuje všeobecný přehled, a pomáhá tak k lepší představě a k pochopení jiných kultur. Právě porozumění je pak klíčem k přijetí, toleranci a respektu kulturních rozdílů. Hofstedeho kulturní dimenze nám napovídají, co od lidí z jiných kultur očekávat a jak se k nim chovat. Těmito dimenzemi vedle „vyhýbání se nejistotě“ jsou: „vztah k autoritě – vzdálenost moci“, „individualismus vs. kolektivismus“, maskulinita vs. femininita“ (později doplněny o „dlouhodobá vs. krátkodobá orientace“ a „požitkářství vs. zdrženlivost“).

Se znalostí těchto rozdílů nejspíš stoprocentně nezabráníme svému nepříjemnému pocitu z čekání, pocitu, že něco meškáme, že ztrácíme čas. Přeci jen je to často silnější než my. Přesto z vlastní zkušenosti vím, že porozumění situace nám dodává na trpělivosti, nutí nás se na situaci dívat nejen ryze českým pohledem. A dokonce v nás dokáže vzbudit zvědavost, možná i jistou fascinaci danou situací. A věřte, začnete-li situaci v tu chvíli pozorně zkoumat, nakonec i ten čas vám při tom čekání bude utíkat o něco rychleji.

Petra Pojerová, členka dobrovolnické skupiny Praha

Share this: