Moc nevim, kde začít, je toho hodně. V první řadě moc děkuju, že díky AFS tady můžu být. Je to paráda a někdy tomu ani moc nevěřim. Je to jako sen. A pět měsíců uběhlo jako voda.

Mám se dobře. Španělštinu už celkem slušně zvládám a sama jsem ze sebe hodně překvapená, kolik jsem se zvládla naučit. S rodinou jsme si dobře sedli a i spolužáci ve škole a všichni profesoři jsou hodně milí. Už jsem si teda prošla i slibovanou krizí, která sice nepřišla na Vánoce, nýbrž ke konci listopadu, což je ale asi lepší, protože díky tomu jsem si Vánoce vážně užila. Pár slov k Vánocům – jak jsem z Česka zvyklá, že je to hodně důležitej svátek, kterej se vlastně slaví docela dlouho (když k tomu člověk přičte advent, pečení cukroví, nebo to, že kapra jíme až třeba do půlky ledna :-D), tak tady v Chile to docela zapadlo. Vlastně se to omezilo akorát na štědrovečerní večeři a rozdávání dárků. Ale i tak jsem si to užila, večeřeli jsme krevety, host-brácha Lucas upekl výbornej medovník (toužil po něm už od tý doby, co se vrátil z Česka!) a od rodinky jsem dostala obrovský pastelky a blok na kreslení, což mi udělalo velkou radost.

Jinak mám teď až do začátku března prázdniny, což je moc fajn, jen ještě úplně nevim, jak je strávim. Před Vánocema jsem ale podnikla jeden výlet na sever Chile do města jménem Iquique, který leží úplně v poušti. Byla jsem nadšená, protože nikdy předtim jsem na poušti nebyla a vidět to byla prostě pecka! Taky se nás tam shodou okolností ve stejnou dobu sešlo hodně AFSáků, tudíž jsme si to pořádně užili, jeden den jsme vyjeli do hor do výšky 4500 m a mohli jsme tam vidět slibované lamy a volně žijící plameňáky!

Život tady v Coquimbu je na jednu stranu pěkně poklidnej, ale někdy hodně překvapující. Host mamka je například v deset  večer schopná se zvednout a říct „Jdeme koupit sushi“, načež se celá rodina zvedne a jede do centra koupit sushi. Chilani zásadně nikdy nic neplánujou, všechno dělaj spontánně, všude choděj pozdě a všechno odkládaj na poslední chvíli. Nejdřív mě to trochu vytáčelo, ale když se pak člověk naladí na stejnou vlnu, je to docela sranda.

Co tady žiju, naučila jsem se hlavně mít ráda Českou Republiku. Shledala jsem, jak je čeština zajímavej jazyk, jak krásný jsou český pohádky, jak nádherná Praha, jak moc dobrej českej chleba a spoustu dalšího. Ale i když mi moc chybí Česko, jsem hodně natěšená na další dobrodružství, který mě ještě čeká tady. Začala jsem tu dobrovolničit u organizace jménem TECHO, která velmi úzce spolupracuje s místním AFS a pomáhá lidem v chudinskejch čtvrtích, a právě s touhle organizací bych snad měla ke konci ledna vyjet na letní práce do Antofagasty, což je další větší město na severu. Mám ještě v plánu navštívit další kamarády AFSáky různě po Chile a snad bych se mohla podívat i do Patagonie. Taky teď přichází plážová sezona, takže ve vodě budu asi pečená vařená.

PS: Taky jsem tu zjistila, jak je AFS svět tak děsně propojenej! Tady moje nejlepší kamarádka z Japonska – Mizuki – se například zná se Seki, která byla v Česku minulej rok a se kterou jsem shodou okolností na předodjezdový orientaci byla na chatce. No neni to úlet?