Jmenuji se Zuzka, je mi 17 a momentálně zažívám nejzajímavější a nejšílenější rok svého života
v přes 9000 km vzdáleném Mexiku, přesněji uprostřed džungle státu Chiapas, v malém městě při jednom z nejdůležitějších mayských nalezišť – Palenque.
Od malička jsem věděla že se v šestnácti vydám někam na rok – nejspíš do Spojených států, kvůli angličtině přeci a tak. Uniklo mi ale, že existuje mnohem, ale mnohem více možností kam jet na svůj rok v zahraničí. Začala jsem přemýšlet a projíždět všechny programy v nabídce Afs. Díky hoštění Afs studentky u nás doma jsem měla možnost stýkat se všemi zahraničními studenty, kteří mě vždy nabíjeli multi-kulti entusiasmem a díky kterým jsem si začala uvědomovat rozdílnost jejich kultur s tou naší. Nejvíc si mne získali oni studenti “latinos”, neboli, pocházející z latinské Ameriky, pro jejich nesmírně přátelskou, vřelou a veselou povahu. No poslyšte, kdo by tím nechtěl být obklopen, na celý rok?
Volba země už pak pro mě byla jasnou volbou. Pro mě rozhodně ta nejvýraznější a “nejtypičtější” latinskoamerická země je obrovské, různorodé a nádherné Mexiko. Tak se stalo, že jsem na konci minulého září vyrazila přes oceán, vstříc neznámému.
Příjezd do Mexika a první dny byly dost hektické, to možná pochopí jen ti co mají zkušenost s Mexičany, tímž myslím i členy Afs Mexiko (organizovanost a punktualita nejsou zrovna jedněmi ze silných stránek místních obyvatel), ale toť byla právě taková první ukázka zvyků zdejší společnosti.
Příjezd do mého městečka a do hostitelské rodiny byl plný barvitých dojmů. Uvítali nás pěkně pomexicku – velkou fiestou se spoustou jídla a hudby, která je mi dnes už pevně přirostlá k srdci.
Z mého nového domova jsem byla (a doteď jsem) docela na větvi – moje rodina žije na ranči, doslova uprostřed luk a lesů, necelých 20 km od města, společně se všemi druhy zvěře, domácí i divoké, téměř mimo signál a kompletně zbaveni internetu. Pro mnoho adolescentů noční můra, pro mě zprvu docela rána, ale nyní už jsem více méně zbavena tísnivého pocitu z izolace.
Škola byl taky šok, od té české se liší snad ve všech aspektech – povinná uniforma, předměty u kterých dodnes nechápu účel, nadmíru přátelský a osobní vztah učitelů s žáky, celkově velmi relaxovaný vzdělávací systém, porovnám-li to s tím naším, prostě jsem se divila prakticky všemu.
Největší oporou v prvních týdnech mi byli místní lidé. Vždy přátelští a vřelí, i když se španělsky skoro nedokážete vyjádřit ani o nejjednoduších věcech. Co se jazyku týče, tři měsíce před odjezdem jsem se pokoušela nahnat základy španělštiny, byla jsem tomu tuze vděčna, hodilo se mi to převelice. Tady v Palenque si totiž anglicky nepopovídáte naprosto s nikým, když nepočítám turisty ( většinou Severoameričany – takzvané “gringos”, či pár Evropanů – v 99% případů Němce ). První měsíce byly plné nedorozumnění a trapných chvilek předstírání že tuším o čem plyne hovor nebo na co se mě ptají, ale brzy jsem už začala pobírat víc a víc španělštiny, teď už nemám problém. Jestli tedy přemýšlíte o studijním programu ve španělsky mluvící zemi, ale bojíte se jazyka, rozhodně se nenechte odradit, místní vám v začátcích vždy rádi pomohou, než se sami začnete chytat.

Za těhlech sedm měsíců už jsem ledacos viděla a zažila, potkala řadu lidí, na které nikdy nezapomenu, našla přátele z celého světa, vzpomínky a zkušenosti na celý život. Mexické Vánoce ve 32°C, výlety na Mayskou riviéru, návštěva jednoho ze sedmi divů světa (mayské Chichen Itzá) a ostatních dechberoucích památek předkolumbovských civilizací, vyrábění vlastní čokolády na Yucatánu, pozorování kapustňáků, pojídání pikantních cvrčků v Oaxace, smažení banánů a vůbec připravování místních dobrůtek s host sestrou…
Je toho mnohem víc a mnohem víc mě toho ještě čeká. Navždy budu vděčná za tuhle životní příležitost, vidět svět z jiné perspektivy. Všem moc doporučuji.