“A kde že to budeš bydlet?”

“To město se jmenuje Fulda, když si představíš Německo, tak je úplně uprostřed.”

Na prstech by člověk nespočítal, kolikrát jsem vedla přesně takovýto rozhovor. Fulda je opravdu čistý střed Německa, ne nadarmo se taky Hesensku, tedy spolkové zemi, ve které Fulda leží, říká srdce Německa. A přesně tam jsem se na 10 měsíců vydala – a už mám celé 3 za sebou!

Začátek byl nejtěžší, řeknu to na rovinu. V pátek 9. 9. jsme všichni česko-němečtí studenti nasedli do autobusu směr Frankfurt, kde jsme s ostatními studenty z celého světa strávili 2 dny na letišti a v hotelu a musím říct, že jsem za to nakonec vděčná. Povedlo se mi najít si kamarády z Aljašky a Pensylvánie, se kterými jsem do teď v kontaktu a dodalo mi to jakousi motivaci a čas zvyknout si na to, že teď si s češtinou nevystačím. V neděli 11. 9. jsem pak dorazila do rodiny. Před odjezdem jsme si poslali pár emailů, že budou mojí rodinou, jsem věděla už od konce května, takže žádná velká překvapení se nechystala, přesto mě pocit nervozity neopustil, až dokud jsem neseděla u nich v autě. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně už opravdu nervózní nejsem – tohle je přeci rodina, která mi otevřela tolik možností a rozhodla se mi pomoci poznat nejen Německo, ale i svět.

bara_sedinova_nemecko

Familie Griebel opravdu není malá – mamka Elke, táta Johannes, mladší sestra Natalia, starší sestra Jordana, starší sestra Samantha, která se právě odstěhovala, a ještě jedna sestra taky starší Cindy, ale v pěstounské péči. Všichni jsou ke mně moc milí a pomáhají mi, oni mně s porozuměním běžného života v jejich domově a s němčinou, já jim na oplátku vyprávím o Česku a pomáhám s angličtinou. Navíc se Natalia nadchla pro učení se náhodných českých frází, tak teď dennodenně slyším „dobrou noc“ než jdu spát a „na zdraví!“, když si někdo kýchne.

Už první den byl nabitý, dostala jsem kolik času jsem jen chtěla, abych si vybalila a trochu si odpočinula a pak už jsme s mamkou vařily oběd, venčily psa a hrály badminton. Šlo to opravdu rychle a na svůj první den nikdy nezapomenu – vytvořili jsme si jakési první pouto, na které se dalo rychle navázat, a tak jsem ten den šla spát jednoznačně šťastná, i když poněkud zmatená (hlavně tím, že zatím šlo všechno tak v pořádku). Moje zmatení se v následujícím týdnu jednoznačně prohloubilo, čekaly mě výkyvy nálad, ze 100 jsem mohla na 0 spadnout během minuty. Ale začala škola a to mi dalo na co soustředit, následující víkend jsem navázala kontakt s rodinou v Česku a všechno se ustálilo.

Přesto jsem však prvních pár týdnů radši trávila čas ve městě, než doma s rodinou, protože jsem neměla okoukané, jak co chodí. To se však brzy změnilo k lepšímu. Už vím, že přes týden jíme obědy společně doma a večeře každý sám. Už vím, že se psem se chodí 2x denně a vždycky se mě zeptají, jestli to pro mě není problém. Už vím, že na nákup se jede každé úterý. Už vím, že když chci mít čas pro sebe, tak je v pořádku zůstat ve svém pokoji.

Škola se pro mě zde stala něčím absolutně jiným – méně stresu, více pořádku. I přesto, že moje znalosti německého jazyka jsou i po třech letech značně omezené, nemám hrůzu z testů, nemám strach zvednout ruku a poprosit o vysvětlení nepochopené látky, mám pocit, že učitel se opravdu snaží mi pomoci. Můj třídní učitel se stará a podporuje mě v mluvení německy i přes gramatické chyby, moje učitelka angličtiny je můj prostředek komunikace se zbytkem učitelského sboru, můj učitel fyziky si se mnou povídá o českých filmech a seriálech, i když je sám Němec. Moje třída. Pravděpodobně bych na nich nenašla nic špatného, i kdybych se snažila sebevíc. Všichni mě přijali, našla jsem si kamarády rychleji, než by mě kdy napadlo, a jsem za ně moc vděčná.

Jak už jsem zmínila, v české škole si mi dostalo 3 let výuky německého jazyka. A po těchto třech letech už má člověk pocit, že toho docela dost umí. Pravdou je, že realita je jiná a sice byl pro mě začátek jednodušší, než kdybych neuměla nic, ale v tuto chvíli je moje němčina skoro na stejné úrovni, jako kamaráda z USA, který se nikdy před tím německy neučil. Mám spoustu prostoru na zlepšení, ale taky chuti – němčina je krásný jazyk a každé slovo, které se naučím je malý pokrok k jeho zvládnutí.

Během prvních tří měsíců jsem viděla Frankfurt, Bad Hersfeld, Wasserkuppe, Kassel, strávila 3 dny na Syltu a prozkoumala své město, Fuldu, třikrát skrz naskrz a přesto je dál co objevovat. Zažila jsem bohoslužby, muzikály, divadlo a prázdniny tak, jako do té doby nikdy. Už teď cítím, jak mě tento program změnil a dal mi tolik, že se mi o tom ani nesnilo. Při pomyšlení na to, že na následujících 7 měsíců mám tolik plánů, od bruslení, přes workshopy až k návštěvě Paříže, se mi skoro točí hlava. Nemůžu se dočkat, až zažiju, co pro mě 2017 chystá.
Bára Šedinová – Německo školní rok 2016/2017