„Staňte se hostitelskou rodinou“, to byl pro mne slogan, který mne něčím přitahoval a zároveň vzbuzoval obavy – může to klapnout? Sedneme si? Zvládnu to? Nebude to příliš velký závazek? Mé finální rozhodnutí – jít do toho – podpořil pocit, že by bylo přece moc hezké nabídnout svůj domov a zažít, že i někomu dalšímu v tom bude dobře.
Žila jsem sama v klasickém panelákovém bytě ze sedmdesátých let s dcerou (17) a synem (19), který jezdil občas na víkendy. Přišlo jim to jako prima nápad a tak jsme se rozhodli to zkusit.
Byla jsem ráda za možnost stát se uvítací rodinou (welcome family – hoštění na první tři měsíce), protože mi to pomohlo zbavit se obavy z dlouhodobého závazku. Zároveň pro mne bylo důležité vědomí, že AFS funguje jako zázemí pro rodinu i studenta a v případě potřeby pomůže najít řešení.
Jenže první tři měsíce utekly jako voda a my se rozhodli Ximenu, naší tehdy 16letou studentku z Guatemaly, hostit celých 10 měsíců. Stala se součástí rodiny. Zní to jako klišé, ale těžko hledat slova, kterými to přesně vystihnout. Vnesla nám sem trochu víc veselého pozdvižení, stejně jako každý „nový přirustek “, u kterého začínáte těšením i obavami a skončíte u reality a spousty drobných nových situací. Všichni jsme fungovali poměrně spontánně a uvolněně, často se smáli, protože i běžný úklid nákupu se stal objevnou expedicí, co dobrého zrovna vylovíme z tašky.
Mám ráda pestrost v obyčejných věcech. Třeba momenty, kdy při výběru uzenin zjistíte, že neví, čemu dát přednost, protože u nich takový výběr nemají. Jindy vás překvapí, jak je svět vlastně malý, protože každý zná a má rád stejné fast foodové řetězce – i v zemích, o kterých jste si dřív jen matně představovali, kde leží. V další chvíli třeba lehce posmutníte, když vám popisuje ovoce na zahradě své babičky, protože mango, které právě držíte v ruce, rázem ztrácí v našich podmínkách na exotičnosti. Právě se proměnilo v nepovedenou náhražku 😊
O Češích se říká, že působíme poměrně chladně a nikdy mi to nedocházelo tak moc, jako při kontaktu s lidmi z „teplých krajin“ 😊 Vedle někoho se jen cítíte uzavřenější, ale pak narazíte na Ximenu, která vám díky svému temperamentnímu projevu skočí do náruče, protože přece nikdy nespala sama u nikoho cizího doma, ani na táboře, zkrátka nikde a najednou je v tom cizím světě a má emoce, které opravdu nečekala. A to jsem zase nečekala já. Byť to člověk neplánoval, přineslo to do našeho vztahu určitě ještě větší blízkost.
Díky otázkám, zvídavosti nebo porovnávání, začnete nahlížet na ten náš svět jinou optikou. Pustit si společně dokument o Guatemale se najednou stane spíše dojemným dramatem než sbírkou zajímavých a pestrých informací.
A aby to celé neznělo idealisticky – stát se součástí rodiny znamená také to, že v každodenním shonu vás dokáží naštvat stejné věci jako u vlastních dětí. Nepřijede vám domů ideální prototyp, ale lidský tvor zvaný teenager. A to chce často kuráž 😊
A jak celé to první hoštění dopadlo? Celkově to byl nový náboj, který nás znovu stmelil, užili jsme si nějaké ty výlety, častěji jsme společně večeřeli, zjistila jsem, že čeština je opravdu hodně těžký jazyk na osvojení, ale radovala se z drobností jako například dokonalé imitace tělocvikářky při povzbuzování studentek v běhu. Vzpomněla si na začátky s rozvojem řeči u malých dětí – pozor, to že nemluví, neznamená nutně, že vůbec nerozumí 😊 Má původní představa – budeme mluvit česky se proměnila v: poprvé v životě opravdu mluvím anglicky ve větách. A navíc jsem v tom působila mnohem přirozeněji, i přes všechny napáchané gramatické chyby, protože v mé praxi se každodenně vyskytovala Ximenina gestikulace a způsob projevu (což rozhodně není styl, jakým se učíte jazyk ve školách).
Na letišti jsem neplakala, Ximena odlétala v listopadu a já byla jak naši silničáři, první námraza mne zaskočila a doprava na letiště tak byla větší stres než jsem předpokládala. Ale kdykoli si od té doby napíšeme, jsem dojatá k slzám, náročné okamžiky zapomenuty a jediné, co mne netěší, je cena letenek do Guatemaly.
Tak probíhalo mé poprvé. Podruhé jsme hostili Deniz z Turecka, jiná osobnost, jiná atmosféra, jiné situace a zrovna ten podzim jsem měla období dokola se vracejících viróz. Tady jsem onen status uvítací rodiny dodržela a těší mne, že se Deniz zabydlela v nové rodině a celkově má na pobyt v ČR hezké vzpomínky. Občas jsme si ještě napsaly, mám velkou radost o kolik sebevědoměji a dospěleji dnes působí. Nebylo tolik prostoru pro dojetí k slzám, ale zato jsem pyšná, že i chvíle, kdy jsem byla bez energie a jiskry se dají zvládnout bez konfliktu. A podle mne i takhle může vypadat úspěšné hoštění.
Pět měsíců jsem hostila i Catalinu z Chile a naše společné večeře byly jako nový rituál. Dcera zrovna byla tou dobou na škole v zahraničí, já měla prostor se přizpůsobit a žít něco podobného, co umí v jiných kulturách, kdy večeře nekončí dojedením talíře, ale dlouho do večera se povídá. Budu na to moc ráda vzpomínat.
Hoštění se pro mne stalo věcí, kterou si člověk vždy rád, i kdyby jen krátkodobě, připomene. A ono heslo „pusťte si svět k vám domů“ pro mě není prázdným pojmem, ale obsahuje spoustu vzpomínek a informací, které se prostě na webu či v cestopisech o životě v jiných zemích nedočtete.