Jaké to je, když se rozhodnete otevřít svůj domov světu? Karel a Helena Danihelkovi se s námi podělili o svou zkušenost s hostitelstvím.
Když jsme se před pětadvaceti letech přestěhovali na severozápad Spojených států jednou z věcí, která nás překvapila bylo jak rozšířené jsou ve srovnání s Českem dobrovolnické aktivity. Vlastně jsme byli i jejich obětí ve formě kurzů anglického jazyka. Když na nás po návratu do Čech díky nevyzpytatelným algoritmům sociálních sítí vyskočil inzerát AFS hledající hostitelské rodiny, tak jsme byli překvapeni. O tom, že středoškolští studenti z Čech jezdí do zahraničí, jsme věděli, ale obráceně? No, a protože máme volný pokoj, tak jsme si řekli proč ne. I když jsme trochu pokročilejšího věku a bez vlastních dětí, tak nás na hoštění lákala možnost pozorovat někoho v období přechodu z dětství do dospělosti.
Tak k nám v záři 2024 dorazila Souce, studentka z Thajska. I když pro nás jiné kultury nejsou neobvyklé, šlo o naše první setkání s touto zemí. Brzy jsme si opět potvrdili, jak moc je vnímání cizích zemí pomocí reklam a klišé zavádějící a nepravdivé. Souce vlastně ani jednou nepoužila thajský pozdrav. To se přece dělá jen v chrámu a ve škole, když jdu k řediteli. Zato ale dorazila s jedním kufrem a velkou taškou. No a v té tašce bylo thajské koření a jídlo. Později se nám dostalo vysvětlení, jak poznat turisty z Thajska. To jsou ti, co místo prohlídky místních pamětihodností jako první jdou prohlížet restaurace. Na druhé straně je ale pravda, že vše se řeší s úsměvem.
Z našeho pohledu jsou 15 až 17 letí studenti vlastně dospělí. Jsou jako taková řeka, která teče určitým směrem a můžete se pokusit její tok trochu změnit. Ale obrátit jej nebo odbočit o devadesát stupňů je prakticky nemožné. Ale dává nám to skvělou příležitost si vzpomenout na naše mládí a jak stejně ale vlastně rozdílně jsme život v tomto věku vnímali. A pokud máte děti i zjistit, jak moc stejní, a přece jiní jsou.
Karel a Helena Danihelkovi
