Neobjevené Portugalsko očima Adél

Když jsem byla oslovena AFS, abych napsala tento článek, upřímně jsem ani nevěděla, kde začít. Už je to několik měsíců, co jsem se vrátila ze svého šestiměsíčního programu v Portugalsku, ale stále zpracovávám, že můj život je od té doby úplně jiný.

Celý příběh, který tu budu vyprávět, začal už dlouho před mým samotným odjezdem do zahraničí. Na jaře roku 2020 jsem se po začátku covidové pandemie a všech omezeních začala cítit zaseklá na jednom místě. Každý den byl pro mě naprosto stejný a život mě nijak zvlášť nenaplňoval. Na nic jsem se netěšila a neměla jsem žádné představy o své budoucnosti. Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, a tak možná i díky této zkušenosti jsem měla více času na to, abych začala přemýšlet o své budoucnosti. Věděla jsem, že bych ráda udělala něco, při čem absolutně vykročím ze své komfortní zóny a bude mi to možná ze začátku nepříjemné, ale pokud to neudělám, tak svoje osobní limity nikdy nikam neposunu. Zcela upřímně si myslím, že kdyby před dvěma lety pandemie nenastala, tak v ruchu každodenního života a povinností by mě nikdy ani nenapadlo se na chvíli zastavit a vážně popřemýšlet o tom, že mám jedinečnou možnost vycestovat do zahraničí a posunout se tak o krok dopředu.

Portugalsko nebyla moje první volba. Když jsem konečně učinila rozhodnutí vycestovat do zahraničí, pátrala jsem s AFS po nějaké anglicky mluvící zemi. Ve škole jsem měla angličtinu již od první třídy, ale necítila jsem se v ní moc sebevědomě. Chtěla jsem získat lepší jazykovou úroveň a hlavně odvahu, která mi chyběla například při mluvení s cizinci.

Programy pro studium v zahraničí se začínají vyřizovat již dlouhou dobu před samotným odjezdem, tudíž když jsem začala vše řešit, anglicky mluvící země již byly obsazené nebo nabízely studentům pouze roční studium. Já si ale mohla dovolit odjet pouze na šest měsíců, jelikož moje škola by mi neumožnila přerušit studium na celý rok. Musela bych po návratu opakovat celý ročník, a to jsem opravdu nechtěla, jelikož jsem byla rozhodnuta, že chci pokračovat ve studiu se svými spolužáky a následně s nimi i odmaturovat. Nakonec jsem tedy zvolila půlroční studium s následnými klasifikačními zkouškami.

Poté, co jsem zjistila, že už není možnost odjet do anglicky mluvící země, jsem začala pátrat po jiných možnostech. Situace s pandemií se stále zhoršovala, na základě čehož jsme s rodiči učinili rozhodnutí, že by bylo bezpečnější vycestovat pouze někam v Evropě. Čas plynul a postupně začala ubývat místa. Stále jsem přemýšlela, kde bych chtěla studovat, ale nemohla jsem se rozhodnout. Dlouhou dobu jsem přemýšlela i o Španělsku, jelikož mám španělštinu ve škole již pátým rokem. Moje starší sestra však před několika lety s AFS ve Španělsku, konkrétně v Barceloně, studovala a já jednoduše nechtěla stejnou zemi jako ona, i když Španělsko naprosto miluji.

Právě ona byla ten člověk, díky kterému jsem se k AFS dostala. Viděla jsem, jak se z programu vrátila jako úplně jiný člověk, plná zkušeností a zážitků, a to jsem vždy chtěla zažít i já. Po sestřiným návratu jsme s celou rodinou Španělsko několikrát navštívili a věděla jsem, že pokud bych si vybrala tam odjet studovat, tak už by to pro mě nebylo něco nového. Stála jsem si za názorem, že když už vystoupím ze své komfortní zóny, tak ať je to se vším všudy.

Když už jsem byla úplně zoufalá a neměla tušení, kam jet, přišla mi zpráva od AFS, že se jim nečekaně uvolnilo místo na semestrální program do Portugalska. Byla to jedna velká náhoda a kdyby se to tenkrát nestalo, pravděpodobně bych si sama Portugalsko nikdy nevybrala.  Nikdy předtím mě tahle země totiž vůbec nenapadla. Portugalsky jsem se nikdy neučila, nikdy jsem v Portugalsku nebyla a zkrátka to pro mě byla taková „neobjevená“ země.

Najednou jsem si uvědomila, proč vlastně nevyužít mé španělštiny, která je velmi podobná s portugalštinou (ano, to jsem si tenkrát ještě myslela) a naučit se úplně nový cizí jazyk? Říkala jsem si, že pro mě, milovníka moře a jídla, by tohle mohlo být vlastně to pravé. Přečetla jsem si spoustu článků od studentů, kteří do Portugalska vycestovali, a to mi asi nejvíce pomohlo se finálně rozhodnout.

Postupně jsem svým známým a kamarádům začala sdělovat své plány do budoucna a byla jsem z toho ještě více nervózní než oni. Stále jsem sama sebe i všechny okolo přesvědčovala, že to určitě bylo nejlepší rozhodnutí mého života, ale uvnitř sebe jsem cítila velkou nejistotu. Před odjezdem jsem byla hodně uzavřený člověk mající problém se seznamováním a upřímně jsem si nedokázala představit například první den školy nebo setkání s hostitelskou rodinou. Každopádně jsem věděla, že v ten moment už své rozhodnutí nemůžu změnit, jelikož pobyt byl již zaplacený a vše zařízené, takže mi zbývalo jen věřit, že jsem se rozhodla správně.

Můj odlet byl naplánován na září. Stále jsem si říkala, že už bych se měla začít učit portugalsky, ale upřímně jsem se k tomu zkrátka nějak nedostala. 😊 Když se blížil konec srpna, cítila jsem, že by možná bylo na místě si stáhnout alespoň Duolingo. To jsem také udělala, ale ve finále jsem skončila asi u třetí lekce a řekla si, že alespoň uvidím, jestli se opravdu člověk dokáže naučit nový jazyk za šest měsíců.

Najednou tady byl den odjezdu a já jsem si říkala, jestli jsem opravdu nepodcenila svoji přípravu a neměla si dát alespoň více lekcí. V tu chvíli máte ale zcela upřímně pochyby úplně o všem, takže byste je neměli brát tak vážně. Začnou vás napadat ty nejhorší scénáře o tom, co všechno se může stát a začnete přemýšlet, jak vlastně těch šest měsíců přežijete. Doteď se s mojí rodinou smějeme tomu, jak jsem to ráno nervózně pochodovala ze strany na stranu a neustále opakovala, proč jsem si sakra nevybrala jen ty tři měsíce, když to byla také možnost. (A následně po návratu do Prahy změnila své tvrzení na „zcela upřímně lituji toho, že jsem nejela na celý rok“.) Takže jak jsem zmiňovala, neberte se v den odjezdu moc vážně.

K mému vlastnímu překvapení nakonec proběhlo mé začlenění do hostitelské rodiny zcela hladce a přirozeně. Nevím proč, ale hned první den jsem si připadala, jako bych v této rodině už někdy byla. Přijali mě s otevřenou náručí a od samého počátku jsem si tam připadala jako doma. Myslím si, že tomu hodně pomohla i Katrina, studentka z Lotyšska, která byla u stejné rodiny dva roky přede mnou. Rodina se mě už před odletem ptala, jestli by mi nevadilo, kdyby s námi Katrina byla v Portugalsku celé září, protože by je ráda přijela navštívit. Upřímně jsem z toho nejdříve nebyla moc nadšená, protože ona už uměla portugalsky a já měla obavy, že se se mnou nikdo nebude bavit anglicky a bude to celé prostě divné. Nakonec se ale ukázalo, že mi to moc pomohlo. Byla něco jako moje host sestra, která však byla v minulosti v úplně stejné situaci jako teď já. Šla se mnou první den do školy pozdravit své staré učitele, provedla mě celým městem, a dokonce to byla právě ona, kdo mi ze začátku nejvíce pomohl s portugalštinou. Dala mi nějaké tipy, jak vycházet s rodinou a se vším mi poradila, jak jen to šlo. Ze začátku mě třeba děsilo, že moje host mamka neumí ani slovo anglicky, ale později jsem zjistila, že je to jedině dobře. Pokud takové host rodiče získáte, tak buďte naopak rádi! Čím měně umí anglicky, tím rychleji se naučíte jazyk, kvůli kterému jste tam přijeli.

Jak už jsem psala, s AFS jsem původně chtěla vycestovat hlavně kvůli své angličtině, a i když jsem nakonec jela do Portugalska, tak vidím, že se moje angličtina výrazně zlepšila, protože v ní komunikujete nejen s ostatními zahraničními studenty, ale použijete ji na vyřizování téměř všeho, obzvlášť v prvních měsících pobytu.

Moje hlavní přání bylo, aby hostitelská rodina měla kladný vztah ke sportu a cestování, což se mi maximálně splnilo. Téměř každý týden jsme něco podnikali a nebyl víkend, kdy bychom si nešli zaběhat nebo alespoň na procházku. S cestováním to bylo trochu složitější, jelikož můj host táta měl jako policista služby převážně v noci a o víkendech, stejně tak moje host mamka, která pracovala v covid centru. Ale i přesto jsme vždy našli nějaké volné chvíle, kdy jsme mohli někam vyrazit jako celá rodina. Víkendy, kdy oba pracovali, jsem se snažila co nejvíce procestovat se svými kamarády, ať už s Portugalci nebo ostatními AFS studenty.

Těch jsem, vzhledem ke zrušenému popříjezdovému soustředění kvůli opět se rozšiřujícímu covidu, bohužel poznala jen několik. Za celý šestiměsíční pobyt jsem měla v Portugalsku bohužel jen 3 jednodenní srazy s dalšími AFS studenty, takže jsme neměli moc možností se tolik seznámit, ale tím, že jsem měla skvělou rodinu a úžasné kamarády ve škole, jsem to ani tolik nepociťovala. Samozřejmě nemůžete mít všechno a já jsem vděčná, že jsem i tak vždy měla s kým cestovat nebo trávit volný čas. Snažila jsem se využít každý volný den, co jsme měla, díky čemuž jsem nakonec procestovala téměř celé Portugalsko.

Před odletem do zahraničí jsem si udělala seznam věcí, které bych chtěla zažít a míst, jež bych ráda navštívila a byla jsem moc šťastná, že se mi nakonec splnilo nejen vše, co jsem si vysnila, ale mnohem více jsem si vážila věcí, které se mi podařily nečekaně.

Nejvíce ze všeho jsem ale nemohla uvěřit, že to všechno uteklo tak rychle, a že jsem to skutečně zvládla sama. Při odletu jsem seděla v letadle a byla jsem pyšná na sebe a na všechno, co jsem dokázala. Byla jsem nesmírně vděčná za množství lidí, které jsem na svém programu potkala, za zážitky, které jsem prožila, a především za zkušenosti, které mi celý program dal do života. Pořád nemohu uvěřit tomu, že jsem se za šest měsíců naučila plynule portugalsky, překonala své standarty a nesčetněkrát vystoupila ze své komfortní zóny.

Můj návrat domů do Prahy byl více než drsný. Moje škola bohužel není zrovna zastáncem studia v zahraničí, a tak mi můj studijní návrat moc neulehčili. Byla jsem nucena dělat rozdílové zkoušky ze všech předmětů a zároveň ve stejném čase dokončit druhé pololetí. S odstupem času můžu říct, že to byly nejspíš nejhorší čtyři měsíce mého života, ale vím, že můj pobyt v zahraničí za to i tak stál, protože rozdílové zkoušky jsou pryč, ale zkušenosti z programu si v sobě ponesu ještě dlouho. Všem, kdo by se někdy ocitli ve stejné situaci jako já a škola by nechtěla uznat ani jeden předmět, bych zpětně nejspíš doporučila raději odjet na celý rok a poté opakovat ročník. Škola vám nikam neuteče a budete mít rozhodně více zkušeností než vaši spolužáci, kteří dokončí školu o rok dříve.

Kdybych tenkrát toto rozhodnutí odjet na program neudělala, ani si nechci představovat, kde bych dnes byla. Určitě jsem jiný člověk po všech stránkách. Jsem více sebejistá, samostatná, vím, co od života chci a nebojím se vyjádřit svůj vlastní názor. Už nejsem ten člověk, za kterého vždy musel někdo něco řešit. Nyní si dokážu představit plnit si své sny a cíle a budovat budoucnost, jakou chci. Jsem vděčná, že jsem měla příležitost prožít těchto šest měsíců, které mi kompletně změnily pohled na svět.

– Adéla P., semestrální program v Portugalsku ve školním roce 2021/2022

---

Zažij střední školu v zahraničí

Inspiroval tě příběh Adél? Chceš prožít podobné dobrodružství a naučit se nový cizí jazyk? Výměnný studijní program je zážitek, který každému studentovi přinese zkušenosti a nadhled potřebné pro současný svět. Pokud i tebe láká myšlenka střední školy za hranicemi České republiky, neváhej a kontaktuj naši koordinátorku Zuzanu. Již zítra můžeš být o krok blíž svému snu! Více informací o AFS studijních programech a konkrétní nabídku možných destinací nalezneš zde: www.afs.cz/studium-v-zahranici/

Spojit se s námi můžeš také přes kontaktní formulář a my se ti ozveme do tří pracovních dní: www.afs.cz/kontaktni-formular/

Zuzana Čučková