Hola, jsem Kateřina a v tomhle článku se vám pokusím přiblížit svůj semestrální pobyt na Kostarice. Žiju v menším městečku El Rosario asi hodinu autem od San José a musím říct, že v lepší lokaci jsem skončit nemohla. Městečko je na kostarické poměry poměrně bezpečné, vzdálenost jak k hlavnímu městu tak k národním parkům a plážím je skoro stejná a klima mi víc než vyhovuje.

Rodina

Moje oblíbená část pobytu! Rodina je pro Kostaričany na prvním místě a většinou se skládá z mnoha členů. Typickým příkladem je třeba i ta moje. Kromě svých host rodičů bydlím ještě se třemi sourozenci – dvěma sestrami a bratrem – z nichž jsem druhá nejmladší a jak asi tušíte, doma se nikdy nenudím. Ze začátku jsem upřímně nevěděla, jak budu tohle zvládat, protože jsem zvyklá na pohodlí jedináčka, ale teď si jejich neustálou společnost užívám a po návratu se budu ve svém pokoji cítit sama. 

Navíc většina širší rodiny žije ve stejné ulici jako já a v podstatě každý můj soused je i můj příbuzný – když říkám, že jen tady v El Rosariu mám 20 bratranců a sestřenic, nepřeháním. Každý den se scházíme u někoho doma abychom si dali společnou večeři nebo si jen tak popovídali. Se všemi jsem si naštěstí skvěle sedla už ze začátku a netrvalo dlouho, abych se tu cítila jako doma. 

Škola

Navštěvuji CTP El Rosario de Naranjo, tedy školu ve stejném městě ve kterém bydlím a cesta autobusem trvá přibližně 5 minut. Jedná se o školu technickou a tomu odpovídá i můj rozvrh. Ve škole trávím více času než většina ostatních výměnných studentů, jelikož výuka probíhá od 7 do 16.30 s hodinovou přestávkou na oběd a dvěma menšími přestávkami na svačinu. 

Moje škola má 6 stupňů: 7. – 12. rozdělených podle zaměření. Na výběr mají logistiku (logística), administrativu (ejecutivo para centros de servicio), IT (redes) a účetnictví (contabilidad). V jednom stupni jsou většinou 4 třídy, které se ještě dělí na poloviny kvůli odborným předmětům.

Učitelé přistupují k učení více přátelsky a mají s žáky celkově lepší vztah než na co jsem zvyklá v Česku, ale množstvím a kvalitou naučené látky se Evropě kostarický školský systém nevyrovná. Překvapil mě taky způsob známkování. Za semestr se z každého předmětu mají jen dva testy. Na ty je vyhrazen jeden týden a každý den ve stejnou hodinu všechny třídy píší test z určitého předmětu, ohodnoceni jsou pak procentuálně. Celkové hodnocení na konci semestru pak záleží na samotných testech (45%), práci v hodině (30%), domácích úkolech (15%) a docházce (10%). Zároveň je zde povinné nosit školní uniformy a jakékoli šperky, doplňky nebo make-up jsou zakázány.

Amigos – kamarádi

Co si budem – z toho jak mezi ostatní zapadnu, jak to celé bude vypadat a jestli nakonec neskončím v depkách a osamělá jsem taky měla poměrně velký strach, i když jsem se snažila si pobyt předem těmahle myšlenkami nezkazit. A když se koukám zpětně, všechny obavy byly naprosto zbytečný! Dá se říct, že ve škole se se mnou v podstatě každý už od začátku chtěl sám bavit a tak všechna přátelství přišla dost přirozeně a lehce, i přes jazykovou bariéru. To co se říká o Ticos (= místní) je naprostá pravda: jsou celkově vždycky milý, nápomocní a trpělivý. Reálně se stačí jen usmívat.

Sportovní kluby jsou dalším skvělým místem, kde poznat nové lidi. Srdcovkou je samozřejmě fotbal, hodně populární je i volejbal. Ve volném čase snad každý kouká na fotbalová utkání, ať už živě na stadionu nebo v televizi. Volný čas po škole kromě toho trávím většinou ve městě s rodinou a kamarády a nebo ostatními AFS studenty. 

Náhodou v mojí blízkosti skončily 3 další studentky z AFS, dvě dokonce chodí se mnou do školy! Takže jsem tu já z Česka, Ida z Finska, Salome z Německa a Fiona ze Švýcarska. Jsme si díky okolnostem hodně blízké a často spolu něco podnikáme. Další studenti nebydlí tak blízko, ale pořád jsou v dosahu a tak se snažíme scházet buď u někoho doma, nebo plánovat různé výlety. 

Výlety 

Na akční rodinu jsem měla štěstí a v podstatě každý víkend objevuju jiný kousek Kostariky. Když zrovna nemohou moji rodiče, berou mě na výlet moje sestry nebo tety. Tak nějak jsem jim ukázala svůj bucket list a společně s rodinou (nebo kamarády) se ho snažím postupně celý odškrtat. A sakra, ten čas na to všechno se už krátí. Zatím jsem navštívila San José, ostrov Isla Tortuga, Playa Muertos, vodopád La Fortuna, byla jsem raftovat v Sarapiqui a z daleka nekončím. 

Jídlo

Naprosto odlišný. A dobrý. Třeba čerstvý tropický ovoce každý den mi bude extrémně chybět. Už jen proto, že tady mi banány, manga a i avokáda rostou přímo na zahradě. A teď k typickým pokrmům: moje nejoblíbenější jsou plátanos a patacones. Plátanos jsou v podstatě odrůda banánu a zpracovávají se tepelně na mnoho způsobů. Od banánů se liší barvou a trošku i chutí. 

Za druhé, všude je rýže (reálně ji mají i jako přílohu ke špagetám, pomoc), fazole a tortilly. Takhle se připravuje třeba známé casado nebo gallo pinto, podávané ještě s vejci a různými přílohami. Ze sladkých jídel je to pak arroz con leche, tres leches nebo granizado/copo.

Trochu reality

Ale abych to všechno nelíčila moc sluníčkově, byly samozřejmě chvíle, kdy jsem měla svoje downs. Ty jsou ale normální součástí pobytu a nevidím důvod, proč se o ně nepodělit. Třeba “klasika” před odjezdem – vůbec jsem nevěděla, co čekat a všechen ten stres z odletu, změny a nejistot na mě byl už fakt moc. Bylo to tak intenzivní, až jsem se dostala do stavu jakési derealizace. 🙂

Po příjezdu jsem zas byla hned první den v nové rodině trochu vystrašená, protože nikdo z nich neuměl anglicky a moje slovní zásoba ve španělštině o třech slovech prostě nestačila. V tu chvíli na mě spadla frustrace z toho, že se absolutně nedokážu vyjádřit, a zároveň mi realita dala pěknou facku, protože teprve až tehdy mi došlo, že tohle všechno se opravdu děje. S odstupem času si ale teď ty chvilky vybavuju jen s úsměvem. Co tím chci říct? Je v pohodě nebýt pořád v pohodě. Nemůžete čekat, že vás nic nepřekvapí a že se pořád budete usmívat. S čím ale počítat můžete je, že jakýkoliv nepříjemnosti vám jen pomůžou do budoucna. Tyhle zážitky nedefinují celý pobyt a chce to k nim přistupovat s chladnou hlavou a nedělat hned ukvapený závěry! A i kdyby cokoliv dlouhodobě neklapalo, je v pohodě se na někoho obrátit – protože je na koho se obrátit a není problém, který by nešel vyřešit. 

Doufám, že jsem někoho přesvědčila k vycestování s AFS a kdo ví, třeba i do takové exotiky jako je Kostarika. Já tu mám před sebou ještě dva měsíce, takže se loučím a vy se mějte pura vida! 🙂