Ahoj, jsem Viky a březnu roku 2018 jsem odletěla za zážitky do země zapadajícího slunce, Japonska. Bylo to úplně poprvé co jsem cestovala sama a nevěděla jsem, co mě čeká. S AFS jsem se seznámila rok před svým odjezdem když u nás na škole byl můj kamarád Reiji právě z Japonska a bylo jasné, že také někam musím vyrazit. Japonsko mě zajímalo už od základky a hlavně pro mě bylo kulturně úplně jiné. A tak jsem se v březnu 2018 v pět ráno v Praze připravovala na let do Amsterdamu.

První let do Nizozemí jsem byla celkem vystresovaná a bála jsem se abych našla cestu a neztratila se. Na letišti mi tam pak došlo, že česky už celý rok nepromluvím. Po několika hodinách čekání jsem už byla v letadle do Japonska, které letělo do Tokya přibližně 11 hodin. Po přistání jsem našla dobrovolníky a s ostatními studenty jsem zamířili do hotelu. Celé tři dny jsme strávili v kempu, kde nás na celou výměnu připravili.

Čtvrtý den byl ve jménu seznamování z hostitelskými rodinami. Přijela si pro mě mamka i s mojí kontaktní osobou a rovnou mě vzali domů. Moje rodina bydlí ve městě Neyagawa, které je přesně mezi dvěma známými městy a to Osaka a Kyoto, což pro mě později bylo velkou výhodou.

Moje hostitelská rodina byla skvělá. Mamka, taťka, 2 starší ségry a ještě roční kočka Lili. Ale protože obě ségry už bydlely jinde a taťka pracoval v zahraničí tak jsem byla doma převážně sama s mamkou. Do školy jsem nastupovala až týden po příjezdu a tak jsem každý den chodila ven a prozkoumávala město.

Se školou jsem měla veliké štěstí protože jsem se dostala na soukromou, kde se nenosí uniformy. Co je ještě zajímavější ale je, že to je křesťanská škola, která má v Japonsku poměrně dlouhou historii. Japonci jsou známí svojí pracovitostí a ve škole to není jiné. Vyučování bylo od 8:50 do 15:30 a to jsme museli chodit i v sobotu! Hned po škole se asi 80% studentů přesune do klubů. Těch tam mají opravdu hodně. Od kreslení,focení,orchestr přes všelijaké sporty jako plavání, tenis, rugby, baseball, kendo, wrestling a volejbal až po tancování a také třeba čajový obřad.

Jedna z věcí, které si určitě při návštěvě této země všimnete je jejich láska k sezónám. Na jaře všude najdete věci s třešněmi a bambusovými výhonky (a to i v kuchyni samozřejmě),na podzim jsou zase všude kaštany a javorové listy.

Jeden z důvodů mé návštěvy bylo také jídlo. Vlastně jsem při příjezdu nic neočekávala a nebyla jsem zklamaná. Všechny hned určitě napadlo, že jediné na čem si pochutnají bude sushi nebo rýže s rybou. Je pravda, že ryba a rýže se mi na talíři objevovala na denním pořádku ale dále jsem měla možnost ochutnat například udon, ramen, gyoza knedlíčky, miso polévku a také třeba kari. Japonci milují zahraniční kuchyně ale originální indické jídlo moc nečekejte. Mají totiž ve zvyku si všechno pojaponštit. Třeba jednou jsem jedla pizzu z jikrami a řasou Nori a musím říct, že jednou mi to stačilo.

Co se svátků týče, tak mají japonci spoustu svých religionistických, kterým jsem moc nerozumněla ale také mají stejné svátky jako my jako Den dětí, matek a otců. Také mají několik svátků za sebou a tak mají prázdiny celý týden, kterému pak říkají Golden week. Vánoce jsou tu však svátkem zamilovaných. Ulice jsou tedy 24.12. večer plné párů, které chodí do kaváren na ,,tradiční“ vánoční dort a za nákupy. Někteří také chodí do KFC pro kuřecí kyblík což se tu taky bere jako tradice. Naopak zase Valentýn slaví hlavně školačky na střední tím, že dělají nějaké malé dezerty z čokolády nebo sušenky a navzájem si je vyměňují. Jenom ty nejodvážnější dají čokoládu nějakému klukovi, který se jim líbí. Nejvíce mě zaujal vymyšlený Pocky day, který spadá na 11.11. a to proto, že jedničky vypadají jako tyčinky Pocky.

Za těch 11 měsíců jsem navštívila spoustu míst, na která nikdy nezapomenu. Městečko Nara, které je známé pro srnky procházející se po ulicích, které neustále žadoní o speciální sušenky pro srnky, velké akvárium v Osace, kde mají žraloka obrovského, muzeum Ghibli proslulé kreslenými filmy a v neposlední řadě spoustu chrámů a svatyň, kterými se to v Kyotu jenom hemží.

Než jsem se nadála už jsem měla 10 měsíců za sebou a byl čas na balení a loučení. Poslední den jsem s mamkou šla navštívit výstavu japonského písma a tím jsem zakončila svůj výměnný pobyt. Pak už mě čekala cesta na letiště a můj poslední oběd v Japonsku, který byl jako obvykle skvělý. Odchod k letadlu následoval tak rychle, že jsme se sotva stihli vyfotit s rodinou a všichni z naší prefektury jsme mířili letadlem do Tokya. Tam jsme překvapivě nikdo nebrečeli ale celou noc jsme nemohli usnout. Slíbili jsme si, že se zase někdy sejdeme a příštího rána jsme postupně odjížděli směr letiště.

Opustit Japonsko bylo pro všechny smutné ale na druhou stranu už jsme se těšili za našimi rodinami v našich zemích. Jsem si jistá, že se do Japonska podívám znovu a kdo ví, třeba bych tam jednou i mohla pracovat. Určitě to pro mě byl neskutečný zážitek a nesmírně doporučuji všem, kteří váhají a nevědí, jestli je to dobré rozhodnutí. Věřím že bychom se měli snažit poddat se výzvám, které se naskytnou a jít do toho.

Viky

PS: na té poslední fotce máme všichni 3 stejně narozeniny :))