Před deseti lety mě oslovili v kanceláři AFS: Nechceš učit češtinu? To přece zvládneš, když mluvíš česky. A tak začalo mé učení (se). Po deseti letech hoštění jsme už nechtěli dalšího studenta domů, ale věděli jsme, že by nám kontakt se zahraničními studenty chyběl, proto jsem se s výukou českého jazyka rozhodla souhlasit.

V průběhu vlastní hostitelské zkušenosti jsem již udělala sama velký posun ve vnímání významu češtiny. Ze začátku jsem bojovala s otázkou k čemu studentům čeština vůbec je. Myslela jsem si, že se po roce s češtinou už nesetkají a všechno zapomenou. Potom jsem pochopila, že studenti se znalostí češtiny (byť pouze pasivní) mají daleko větší možnost proniknout do českého prostředí a naplno tak využít možnosti mezikulturního vzdělávání. Později jsem absolvovala roční kurz pro učitele češtiny jako cizího jazyka.

V pražské dobrovolnické skupině je každý rok asi 20 studentů, z toho přibližně polovina dochází na hodiny češtiny. Studenti jsou každý rok jiní a přece stejní – od vzorných holčiček, které si vedou sešity ve všech barvách, až po třídní rebely, kteří hodiny češtiny berou jen jako místo srazu před společnou návštěvou KFC. Někteří studenti se naučí češtinu velmi dobře a jsou schopni ji aktivně používat v rodině i ve škole, všichni studenti na konci pobytu rozumí česky, někteří se však stydí mluvit. Je zajímavé, jak studentům z jiných zemí dělají problémy vyslovit různé hlásky. Někteří nerozlišují L a R, jiní zase Z a S, o Ř nemluvě. Je to proto, že některé hlásky nejsou v jejich rodném jazyce, a tak je nemají neposlouchané, je potom obtížné dané hlásky sluchově rozlišit i vyslovit.

Vždy se snažím, aby se hodiny studentům líbily. Obrázky, skládačky, domino, … Většinou mi příprava na hodinu trvá déle než samotné učení, a to i když mám hodně věcí připravených z předchozích let. Odměnou je mi spokojenost studentů a smysluplná práce. Díky učení češtiny jsem poznala mnoho zajímavých mladých lidí plných energie a nadšení.

Děkuji.
Alena Bělohlávková, bývalá hostitelská a vysílací maminka