Můj AFS příběh začal před dvěma lety, kdy jsem byla v šestém ročníku na víceletém gymnáziu  a prohlížela jsem si na internetu možnosti strávení léta v zahraničí. Toužila jsem vyrazit do Argentiny a přemýšlela jsem o tom, že letní jazykový kurz v Buenos Aires by mohl být dobrá volba. Tehdy jsem narazila i na stránky AFS, kde nabízeli stipendium z fondu Jaroslavy Moserové na semestrální pobyt na střední škole právě v Argentině.  Do té doby jsem o programech AFS nikdy neslyšela a ani neměla tušení, že se dá vyjet na střední školu i někam jinam než do Spojených států. Čím více jsem si toho ale o stipendiu i programech zjišťovala, tím více se mi zdálo, že to je to pravé pro mě.

Než jsem se vůbec rozhodla do výběrového řízení přihlásit, musela jsem přesvědčit své rodiče, že by mi měli dovolit strávit pět měsíců v zahraničí. K tomu mi určitě pomohlo i stipendium, jelikož svou snahou ho získat jsem svým rodičům ukázala, jak moc o program v Argentině stojím. Přesvědčit jsem musela i sama sebe, přeci jenom učinit ono rozhodnutí, odhodlat se udělat krok do neznáma a vydat se na druhou stranu naší planety a do domu k cizím lidem, není nic snadného. Nakonec jsem si uvědomila, jak neuvěřitelná příležitost to je, a přihlásila se na stipendium. Sepsala jsem esej, absolvovala jsem několik testů a pohovor, až jednoho dne byla ruka v rukávě. Pojedu! Za oceánem na mě čekal můj sen, Argentina.

Ještě před odjezdem na program jsem dostala informace o mé hostitelské rodině, což mě uklidnilo a začala jsem se doopravdy těšit. Také jsem se zúčastnila předodjezdového soustředění AFS, kde jsem se nejen seznámila s dalšími mladými lidmi, kteří se vydávali do celého světa, ale také jsem poznala některé dobrovolníky, jejichž nadšení mě přesvědčilo už tehdy o tom, že i po návratu budu chtít zůstat s AFS v kontaktu.

Loni v únoru jsem zabalila kufry a nasedla do letadla, směřujícího za velkou louži. Přesně si vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem pod sebou poprvé uviděla Argentinu. Byla tam, vytoužená země steaků a tanga. Mé kroky směřovaly do provinčního města San Juan na pomezí nekonečné pouště a velikánů jihoamerických And. Právě tam jsem během půl roku získala argentinskou rodinu, přátele, chodila na kurzy tanga, navštívila tradiční oslavy slunce, vystoupala až nad mraky, do pěti tisíc metrů, a především poznala spoustu neuvěřitelných lidí.  Těch pět měsíců bylo plných skvělých zážitků a impulzů ze všech stran. Nebylo to vždy lehké, ale přesto bych svůj pobyt za oceánem za nic nevyměnila. Chodila jsem do místní školy a naučila se plynně španělsky. Mohla jsem si vyzkoušet, jak se žije na jihu Latinské Ameriky, poznat argentinskou kulturu více do hloubky a prozkoumat tuto krásnou zemi opravdu podrobně.

Teď už uplynul rok od mého velkého dobrodružství. Přede mnou jsou nyní jiné věci, ale přeci jenom si jeho část nesu s sebou. Argentina se mnou už bude mít vždycky něco společného a já s ní, jelikož pobyt tam mě přiměl k tomu, abych se na svět dívala trochu jinak. Určitě se tam jednoho dne chystám vrátit a vím, že v San Juan mě budou vždycky očekávat s otevřenou náručí. Ovlivnilo mě i AFS, které mi poskytlo příležitost zažít něco, co se poštěstí jen málo lidem v mém věku. Možná i proto, že jsem toužila zůstat součástí této komunity plné skvělých lidí, jsem se stala dobrovolnicí. Nyní se setkávám s dalšími středoškoláky, kteří se chystají na svůj program, i s výměnnými studenty tady u nás a to činí každý můj den o něco zajímavějším. Zároveň se mohu podílet na tom, aby i jejich program byl o trochu lepší a aby se stejné příležitosti jako mně dostalo více mladým lidem z naší země. A jelikož právě díky fondu Jaroslavy Moserové jsem mohla prožít pět měsíců za oceánem, ráda vidím, že pomáhá vyjet dalším českým středoškolákům.

— Lucie Šajnarová