Ještě před dvěma lety pro mě studium v zahraničí bylo něčím, na co bych sama snad ani nikdy nepomyslela. Věděla jsem, že to existuje, protože několik mých kamarádů bylo někde na programu, ale nenapadlo mě, že bych i já mohla někdy něco takového podniknout. Když jsem se ale jednou pustila do sáhodlouhé konverzace s jednou kamarádkou, navrátilkyní z USA, a o týden později se dozvěděla o konkurzu na stipendium na studium v USA (tenkrát to bylo od jiné organizace), neváhala jsem a přihlásila se. Konkurz nevyšel, ale myšlenka zůstala. A tak jsem se dostala k AFS.

Proč USA? Nevím. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych mohla jet jinam. Amerika mě vždy fascinovala, zbožňovala jsem vyprávění těch, kteří tam byli, a hrozně moc jsem chtěla zažít to samé. Chtěla jsem tu americkou střední, ty školní aktivity, ty jízdy v autě, ty ,,sleepovery“ u kamarádů, všechno to, co jsem vídala ve filmech a co jsem si vysnila.

Vzpomínám, že jsem byla jako Alenka v říši divů, když jsem vloni v srpnu přiletěla do Států. Všechno bylo nový, boží, obrovský a neuvěřitelný. Byla jsem v AMERICE a děsně moc jsem se na všechno těšila. Sice mě trochu děsila představa, že celý rok strávím v Iowě, někde na rovině přímo uprostřed USA, kde jsou široko daleko jenom pole, kukuřice a krávy, ale mé nadšení neopadlo. Po příjezdovém soustředění mě vítala moje nová rodinka, mamka s taťkou a 6 nových sourozenců. Fakt, nekecám. Neuvěřitelně jsem si s nimi sedla a v průběhu roku jsem se cítila jako opravdový člen jejich rodiny. Jezdili jsme společně na výlety, hráli společenské hry, dobírali se navzájem a po večerech si dělali pohodu u filmů s popcornem na klíně. Jejich dům se mi stal místem, které mi neuvěřitelně chybí. Vím, že se tam můžu kdykoliv vrátit a vždy budu uvítaná tím pravým vřelým americkým objetím.

Zajímavá pro mě v Americe byla i škola. Látka, která se tam probírá, je opravdu jednoduchá, takže jsem neměla vůbec žádný problém s učivem. Dokonce mě přiřadili do maturitní třídy a na konci roku jsem házela tou typickou maturitní čapkou jako šestá nejlepší z ročníku. Na škole jsem milovala tu jejich,,school spirit“. Každá škola má nějakého maskota a školní barvy, které na oblečení nosí úplně každý (dokonce i rodiče nebo ti, co v daném městě jen bydlí). Na každý sportovní zápas, který se konal, ať už to byl americký fotbal, basketball či baseball, se slezla polovina města, aby mohla podpořit své studenty a sportovce. Byly to velice šťastné chvíle. Ta neuvěřitelná podpora okolí, ať už jste kreslili na papír, sportovali, nebo třeba jenom pracovali ne fyzikálním projektu, byla úžasná. Je to něco, co se u nás tolik nevidí, proto jsem si toho o to víc vážila.

Osobně jsem toho za svůj rok v USA stihla strašně moc. Hrála jsem volejbal, basket a tenis, účinkovala v divadelní hře, dostala spoustu Áček, odpověděla asi miliardu nesmyslných otázek (ano, Američani opravdu umí být hloupí), navštívila San Francisco, New York, Washington DC, Filadelfii a Minneapolis, viděla čtyři prezidenty vytesané do skály, podívala se do největšího nákupáku v Americe, projela se po Golden Gate Bridge, poprvé se koupala v oceánu, přejela autem přes půl Ameriky tam a zpátky (řídili moji hostitelští rodiče, samozřejmě :D), hodně jedla, našla si velkou spoustu kamarádů, byla s nimi na mnoha ,,bonfirech“, chodila s nimi do kina, šla na pravý americký prom, získala americkou maturitu a zažila obrovskou spoustu legrace. Naučila jsem se plynně anglicky, poznala spoustu dalších studentů z různých koutů světa, osamostatnila se a asi i dospěla. Zjistila jsem, že život není vždycky pohádkou, ale že každý problém se dát řešit. Je na nás, jaké si to uděláme a já si to v USA udělala nejlepší, jaké jsem mohla. Byl nejdelší a zároveň nejkratší, ale rozhodně ten nejúžasnější rok v mém v životě. Je mi úplně jedno, že to nebylo někde na Floridě nebo v Kalifornii. I Iowa byla krásná a dala mi snad víc, než jsem si zasloužila.

Když se na to podívám zpětně, tak se mi toho, o čem jsem psala na začátku, dostalo i nedostalo. Přišla jsem na to, že Amerika je vlastně úplně normální, ale zároveň tak jiná. Víte, ono se to těžko popisuje. Nejlepší je to zažít na vlastní kůži. 😊