Jmenuji se Štěpánka Slámová, ale říkají mi i Steffani, Steffi, Stephanie, Stepanka či Steve. Zrovna jsem oslavila své šestnácté narozeniny. Jak jsem po deseti měsících své hostitelské výměny zjistila, moje jméno je jedna z mála mých částí, které se k Německu prostě nehodí, a tak se muselo přizpůsobit. Teď už mě zase všichni oslovují správně, jsem zpátky v Česku, a tak píši tuto zprávu, ve které se ohlédnu za vším, co nyní neoddělitelně patří do mých vzpomínek, zážitků a života vůbec. Jako každého výměnného studenta mě na mé cestě provázelo štěstí i neštěstí, ale v mém případě to první tolik převažovalo, že si skoro připadám, jako kdybych poslední rok žila v pohádce.
Velkou část tohoto roku jsem samozřejmě strávila ve škole. V tomhle případě nebyla moje cesta úplně jednoduchá. Zcela na začátku jsem byla až na jeden drobný problém z vyučování naprosto nadšená, ale jak se později ukázalo, problém špatného porozumění bývá poněkud zásadní pro vaši motivaci poslouchat. Díky mým úžasným německým učitelům a spolužákům jsem však i tuto překážku po pár měsících překonala, v hlavě mi došlo k onomu zázračnému “cvak” a nyní se mohu pyšnit krásným kompletním německým vysvědčením i s povolením skládat v Německu maturitu.
Škola mi však jako program během týdne v žádném případě nestačila, a tak jsem se celý rok účastnila nejrůznějších dalších aktivit. Rozhodně nelituji toho, že jsem např. s tancováním po nějaké době přestala a místo toho si vyzkoušela spoustu jiných kroužků jako skauta, sebeobranu nebo orchestr. Skutečnost, že mě v cizí zemi nikdo neznal, mi totiž umožnila začít prakticky s čímkoliv, na co bych si dříve netroufla nebo co by mě ani nenapadlo začít.
A když mi přece jen zbylo trochu času, který jsem zrovna nehodlala strávit se svojí rodinou, využila jsem ho k objevování okolních památek a přírody s německými či AFS kamarády. V tomhle ohledu jsem AFS strašně vděčná, protože mi jak její dobrovolníci, tak i ostatní exchange výměnní studenti celou dobu poskytovali jakési zázemí a jistotu. S kým si můžete porozumět lépe než s lidmi, kteří jsou v podobné situaci jako vy. Naše Komitee Konstanz je nejlepší!
Úplnou třešničkou na dortu tohoto výměnného roku bylo cestování. Mám pocit, že jsem v tak krátkém čase stihla navštívit více míst než za celý svůj dosavadní život. Různé nápady a pozvánky na výlety se zhruba od ledna začaly valit ze všech stran a nelituji žádné, kterou jsem přijala. Ať už několikadenní exkurze do Kolína nad Rýnem, Mnichova nebo Berlína, výlety v Národních parcích Německa a Alpách nebo potulování se po historických centrech plných hrázděných domečků, všechno mi předalo kousek svého vlastního druhu krásy.
Až teprve po několika měsících jsem si pořádně uvědomila, jak obrovské štěstí jsem měla se svou hostrodinkou. Ačkoliv jsme si spolu prakticky od úplného začátku rozuměli skvěle (řečí a ještě lépe jako lidi), po značné míře vzájemného poznávání, porozumění a času stráveného spolu jsem získala nenahraditelný úžasný pocit, že k nim opravdu patřím. Vtipkování a diskutování u jídla, pečení českého i německého cukroví o Vánocích, společná práce na zahradě, dovolená v Hamburku nebo Itálii, praní se s bráchou, jako kdybychom byli sourozenci odjakživa a vůbec všechny ty momenty sdílené s mojí rodinou vytvářejí ten hlavní důvod, proč je deset měsíců akorát, či dokonce zdánlivě málo. Ale nemusí to být důvod být smutná, protože jsem si díky tomuhle všemu naprosto jistá, že se k Bodamskému jezeru ještě mnohokrát vrátím.
Štěpánska Slámová, roční stipendijní program do Německa