Hned na úvod si vypůjčím slova naší hostitelské maminky Evy Greplové: „Důležitější myšlenka je, že hoštěný student přijel do ČR za poznáním a zkušeností, nikoli abychom ho zde převychovávali. Vždyť, co bychom si sami přáli pro naše vlastní děti, než aby si pobyt užily a cítily se šťastné.”
Jak student zapadne do rodiny záleží vždy na přístupu obou stran, nelze čekat, že se student zcela podřídí našemu stylu. Tím bychom se ochudili o to, čím může on obohatit nás. Při rozhodování, kterého studenta či studentku přijmeme jako člena rodiny, je třeba vzít v úvahu náš životní styl a nastavení. Sportovní akční rodina svého uzavřenějšího umělecky založeného studenta utaví, a naopak. A nezáleží při tom, z jaké země pocházejí. Jsou určitá specifika, která je třeba brát v úvahu, pokud se rozhodneme pro studenta z jiné části světa než z Evropy.
V naší rodině žila celý jeden školní rok Eri, studentka z japonského Sappora. Stala se mi opravdovou dcerou a sestrou pro naše děti. Krásně to bylo vidět v létě na svatbě dcery. Erinka (jak jí říkáme) přiletěla, a bylo to, jako by neuběhlo pět let, ale pět dní od našeho loučení. I přes to, že během jejího pobytu v České republice jsme se často dostali do situací, které se daly zvládnou pouze tolerancí, protože naše „kultury“ jsou příliš odlišné, se vzájemně respektujeme a máme se rádi. Ostatně, co jiného občas děláme ve vztahu k našim pubertálním potomkům, že?!
Díky Erince jsem chtěla pochopit z čeho vychází její postoje, a proto jsem si začala vyhledávat informace o vzdělávání v Japonsku, přístupu k dětem, ke starým lidem, povinnostem,… Víte třeba, že děti v Japonsku téměř neznají „volný čas“, že vše je naplánováno, že mají úkoly a školní kluby i o letních prázdninách? Nakonec, když se zamyslíme, origami, čajový obřad, ikebana, bonsai… vše má svá jasná pravidla. I účes do školy je určen centimetry. Pro nás nepředstavitelné, pro ně jistota, kde se pohybují. Neuchopitelné je pro Japonce naše nepřeberné množství možností, co dělat. Stejně tak jako to, že je normální diskutovat, či dokonce nesouhlasit, napříč generacemi. V Japonsku je obvyklé, že si nedovolí oslovit ani o rok staršího spolužáka, natož vykládat své názory dospělým. To vše se učí teprve zde, a není to jednoduché. Někdo to zvládne, někdo skončí v půli cesty.
Přesto je jisté, že program AFS umožňuje rozvinout se tak, jak by v domovské zemi nebylo možné. A pokud to skončí tak, že vaše japonská dcera před odletem po svatbě česky řekne: „Já nechci domů. Tady je moje doma!!“, tak jste vyhráli všichni.
Jarmila Jelínková, dobrovolnice a bývalá hostitelská maminka