Náš rok s Ploy z Thajska




















Náš rok s Ploy
Bojové podmínky

Začátkem léta 2012 jsme začali předělávat byt s tím, že se vše stihne do konce léta do příjezdu Ploy. Bohužel nestihlo a když jsme Ploy vyzvedávali poslední týden v srpnu tak jsme neměli ani kuchyň, ani postel, prostě místo domácí bábovky a hezky upraveného bytu na ni opravdu čekali bojové podmínky. Ustlali jsme jí u kluků v pokoji, kufr si nechala vedle postele, naštěstí se tam vešel, tak jsme si potom dělali srandu, že vlastně nemusí vybalovat. Vše měla asi měsíc na jednom místě, v kufru.  Vzhledem k tomu, že bylo léto a v bytě se pohybovali řemeslníci, tak jsme měli snídaně na balkóně, většinou suchý rohlík a salám, na obědy a večeře jsme chodili do blízké restaurace, takže jsme si doma mezi sebou říkali, co na to asi říkají její rodiče v Thajsku, když její maminka je profesionální kuchařka, ale jak jsme brzy zjistili, její rodina nám pořád jenom děkovala a děkovala, že se tak hezky staráme o jejich dceru a přitom první české slovo, které se Ploy u nás naučila bylo bojové podmínky. Pořád jsme jí totiž říkali, že je chudák, že přijela zrovna do rekonstrukce bytu, tak to totiž u nás doma vypadalo a že má u nás bojové podmínky ale ona na to, že to vůbec nevadí a pravda je, že jí to vůbec nevadilo.



Lyžování v Itálii

Ploy se hrozně moc líbil sníh a tak jsme si řekli, že byl nebyl špatný nápad, kdybychom ji vzali s námi do Itálie, kam jezdíme každoročně před Vánocemi s partou přátel, že by se podívala i do jiné země.  To jsme ještě netušili, že Ploy by i ráda lyžovala. Takže se hned druhý den po příjezdu půjčili lyže a domluvil  se anglicky mluvící lyžařský instruktor a že si Ploy zkusí 2 hodiny lyžovat.  Tak jsme ji nechali osudu, po 2 hodinách ji jdeme vyzvednout, že ji posadíme do restaurace, aby měla kde na nás počkat, než si  ještě zalyžujeme, ovšem Ploy se to lyžování tak líbilo, že se rozhodla si tam ještě lyžovat sama. Tak jsme pro jistotu zůstali na té sjezdovce s ní a když jsme s dcerou jeli lanovkou nahoru, tak jsme málem vypadli, protože jsme nevěřili vlastním očím. Ploy si tam našla slalom, který si na lyžích sama sjížděla a jak řekla dcera, dokonce větší rychlostí než lyžuji já. Druhý den chtěla Ploy opět lyžovat a jelikož se nám nechtělo být na modré sjezdovce s ní, tak s námi projela Alpy křížem krážem modrou i červenou sjezdovkou.  Párkrát sice spadla, ale vůbec jí to nevadilo. Na jarní prázdniny také s námi lyžovala a to  v Čechách,  sice jí trochu dělal problémy vlek kotva, ale zvládla to vše sama, takže by se dalo říci, že se Ploy opravdu naučila skvěle lyžovat.


 
Rozdílná kultura

Několik týdnů po příjezdu  byla Ploy stále hrozně pracovitá, stále prala prádlo, sice  černé s bílým dohromady, jak byla zvyklá z Thajska, ale prala, sušila,  myla nádobí, luxovala, odnášela si špinavé nádobí z pokoje až mi to už začalo být divné a také se naše děti začaly ptát, „mami ona tady je jako služka?“ Říkala, že jí doma řekli, že musí se vším pomáhat. Jak já jsem si oddychla, když po pár měsících začala být jako naše děti, jestli to okoukala nebo jí to přestalo bavit, nevím, ale byla jsem ráda, že uklízela jenom na povel, když jsem jim řekla, přijede babička  a místo úklidu začala mít jiné zájmy, jezdila na koni, chodila tancovat a našla si kamarádky thajky, co dělají thajské masáže. Ploy když přišla, že má kamarádky, s kterými si může promluvit thajsky, byla úplně nadšená.

Ploy  také nebyla zvyklá chodit nikde pěšky, když jsme šli na procházku, tak si myslela, že tam pojedeme autem, nikdy nebyla zvyklá chodit tolik kilometrů. Každé ráno, protože chodila s mojí dcerou do stejné školy, musely na autobus jednu ulici dál a Ploy si dělala srandu, že nikdy neviděla v Thajsku nikoho, kdo by chodil tak rychle jako dcera a že musí každé ráno "follow Anita". Vypadalo to tak, že šla dcera Anita a za ní cupitala Ploy, ale je pravda, že autobus vždy stihla. Nakonec  měla Ploy skvělý nápad, že pojede jednu  zastávku MHD, takže místo aby šla 300 metrů pěšky, jela MHD.  Řidiči ji potom už samozřejmě znali a smáli se tomu, že za svoji praxi neměli nikoho, kdo by jezdil jenom jednu zastávku.