Rodina Černých hostila 2015/16 studenta podruhé

Prvně jsme hostili vloni, ale hoštění skončilo po pár měsících předčasným návratem studenta domů. Dlouho jsme přemýšleli o tom, co jsme mohli udělat jinak a jestli je rodina s již odrostlými dětmi pro studenta vhodná. Rozhodování k dalšímu hoštění tedy nebylo snadné, ale nakonec jsme si řekli, že do toho půjdeme znovu.

Poprvé jsme vybírali studenta hlavně podle jazyka. Já neumím anglicky a měla jsem obavy z jazykové bariéry a tak jsme vsadili na polozapomenutou ruštinu. Jazyk se nakonec ukázal být tím nejmenším problémem a tak jsme si podruhé řekli, že to nějak dopadne a tohle vůbec neřešili. Máme tři syny a tak jediným kritériem bylo, že chceme kluka. Pak jsme vybírali podle fotek a zajímalo nás, z jaké rodiny student je. Rozhodli jsme se pro Itala z menšího města, který na nás působil velmi sympaticky. Ve chvíli, kdy jsme potvrdili přihlášku, jsem propadla panice a začala přemýšlet o tom, jak se se studentem domluvím ve chvíli, kdy doma nebude nikdo, kdo by překládal. A protože s angličtinou nekamarádím, tak jsem začala hledat jinou možnost. Strávila jsem poměrně dost času v knihkupectví prohlížením učebnic italštiny, až jsem se odvážila a koupila Italštinu pro samouky. Pustila jsem se do studia opravdu intenzivně a ke svému vlastnímu překvapení jsem po nějaké době začala trochu rozumět a byla schopná psát. To už byl začátek prázdnin a my navázali první komunikaci se studentem.

Když Enrico na konci srpna přijel, tak se ukázalo, že moje obavy z komunikace byly zbytečné. Když nebyl po ruce manžel nebo syn, aby pomohli angličtinou, tak jsme sáhli po slovníku nebo použili metodu ruce-nohy. Enrico je velice pracovitý a tak se už během prázdnin začal sám učit česky a na to jsme navázali. Moje studium italštiny se také ukázalo být výborným pomocníkem, protože jsem měla zpracované různé materiály, které se daly použít i pro studium češtiny. Začali jsme se učit denně a tak se Enrico velmi brzy dokázal česky domluvit. Spolužáci a učitelé ve škole rychle pochopili, že mu nepomohou, pokud budou mluvit anglicky a tak se i tam brzy vrátila čeština. Je radost sledovat, jak chlapec s pokračující znalostí jazyka víc a víc proniká do naší kultury. Díváme se společně na české filmy, večerníčky, ale viděli jsme třeba i Fantomase, kterého  neznal a skvěle se při něm bavil. Našli jsme společnou zálibu v muzeích, divadle nebo památkách. K vánocům Ježíšek Enricovi nadělil CD s načtenou Přemyslovskou epopejí a tak posloucháme a pak diskutujeme o tom, jak byly dějiny našich zemí v minulosti propojené a silně se ovlivňovaly. Dokonce už se stalo, že Enrico znal ve škole z našich reálií víc než čeští studenti.

Je samozřejmě pravda, že hoštění klade vyšší nároky na celou rodinu. Zpočátku jsme se často setkávali s tím, že Enrico neznal věci, které nám připadaly běžné. Ale na obou stranách byla vůle o všem otevřeně mluvit a tak jsme se úspěšně vyhnuli větším potížím. Přijali jsme Enrica za člena rodiny a on se do ní s chutí zapojil. Je nám líto každého dne, který bychom nevyužili naplno a tak si občas musíme nařídit odpočinek. Jenže čas tak strašně letí a je toho ještě tolik, co bychom chtěli společně stihnout. Jen ta moje italština trpí, na tu teď opravdu čas není.



Enrico v den jeho 18tých narozenin