20/11/2004 - Michael H. Rosák v Honkongu
Vyprávění studenta AFS, Michaela H. Rosáka, o svém životě v Hongkongu.
“Žít rok v hongkongské rodině není pro Evropana jednoduché,” říká MICHAEL ROSÁK (21), student politologie na fakultě sociálních věd UK. “Především musíte slevit z nároků na soukromí. Prostor garsonky v našem paneláku tam běžně obývá pětičlenná domácnost. V malinkých pokojících jsou úložné prostory vyráběné na míru a nenajdete tam jediný dekorativní předmět – prostě není kam ho dát.”
JAK NA TO
Na střední škole jsem dva roky pracoval jako dobrovolník AFS, neziskové organizace, která studentům zprostředkovává pobyty v hostitelských rodinách ve více než padesáti zemích z celého světa. Lákalo mě to také. Přemýšlel jsem o Brazílii, Chile, Thajsku i dalších exotických zemích a nakonec mě zlákala představa, že se naučím kantonskou čínštinu a proniknu do tajů kultury, o níž jsem nevěděl vůbec nic.
Jak je u AFS normální, nevěděl jsem toho moc ani o své nové rodině – před příjezdem jsem ji poznal jen z jedné fotografie a podrobného formuláře. Z něj bylo jasné, že budu mít dva mladší bratry a jednoho staršího, který studuje v USA. Jejich rodiče byli typičtí obyvatelé “Vonného přístavu” – před pětadvaceti lety přišli do Hongkongu z pevninské Číny, bez ničeho, jako ekonomičtí uprchlíci.
CO ZA TO
Celkový poplatek – příspěvek, který umožňuje existenci AFS v dané zemi, náklady na cestu tam i zpět, peníze na každodenní dojíždění do školy, školné a obědy ve školní jídelně – byl relativně vysoký. Asi sto sedmdesát tisíc korun. Rodina, jež mě přijala za svého, z toho nedostávala nic, naopak jsem od ní dostával ještě kapesné. Další peníze jsem si přivezl z domova. AFS doporučovalo vzít si na ten rok jako kapesné patnáct set dolarů, ale myslím, že jsem utratil ještě o pár set dolarů víc. Hongkong (stejně jako Macao) není jen ekonomická zóna. Jde o tzv. SAR, speciální administrativní region, který má vlastní ústavu, vlastní samosprávu a také vlastní měnu – hongkongský dolar. Na koruny se přepočítává v kursu zhruba jeden za čtyři a v levné restauraci dostanete jídlo už za pětadvacet dolarů. Na ulici nebo v bufetu o moc levněji nepořídíte, prostě na naše se vejdete něco málo pod stovku.
V lepších restauracích se ale ceny zvedají trojnásobně i víc. A typické posezení stojí z našeho pohledu pořádný balík, protože obvyklá “rodinná” večeře podle tamějšího zvyku čítá klidně patnáct dvacet lidí. A za všechny platí hostitel. Běžně třeba tři čtyři a půl tisíce dolarů. Až na výjimky – třeba oblečení – je Hongkong drahý. Zejména doprava. První měsíc bez studentské slevy přišla má každodenní cesta do školy a zpátky na třicet pět dolarů. Také ceny nemovitostí jsou kvůli nedostatku prostoru vyšponovány. Byt, jehož velikost bychom u nás považovali za průměrnou, stojí v přepočtu skoro devět miliónů korun. A drahé rezidenční čtvrti připomínají pražské Jižní Město. Jen by jeho paneláky musely být modernější a místo deseti pater jich mít třicet.
DÁLKY ZBLÍZKA
Hongkong se rozkládá na jednom ostrově a dvou poloostrovech, spojení pod mořem obstarává metro. Z hlediska uspořádání jde spíš o stát než město, ale všichni se tlačí do centra – nejlépe na ostrov – a území “na venkově” nejsou moc obydlená. Dokonce ani jih ostrova, kde jsou dlouhé, krásné a téměř liduprázdné pláže. Překvapilo mě klima. Třiatřicet stupňů v létě člověk vydrží, i když z něho pořád leje, ale problém je s patnácti stupni v zimě. Při příjezdu jsem si liboval, jaká je to proti našemu sněhu příjemná změna, jenže oni netopí.
Přesněji topení v bytech ani nemají. Nad dvacet stupňů, po nichž se mi dost stýskalo, se dostanete jen během chvilky pod sprchou. Úřední jazyky jsou v Hongkongu dva. Angličtina a kantonština, jeden z mnoha čínských dialektů. Bohužel – ačkoli se ve školách na angličtinu klade velký důraz, její úroveň od koloniálních časů překvapivě klesla. Moji druzí rodiče anglicky neuměli vůbec a jejich synové jen chabě. Motivovalo mě to ke studiu kantonštiny, ale první měsíce byly těžké. Kantonština je jazyk melodií, slova mají význam podle toho, jak je vyslovíte. A často velmi jiný význam. Maih může být koupit i prodat, hai je ano, ale když na konci zvednete hlas, je to sprostý výraz pro ženské přirození. Pánské přirození se pro změnu řekne gau, ale podle výslovnosti to může být také pes, učit někoho nebo číslovka devět.
O ZVYCÍCH A LIDECH
Můj čínský otec se docela vypracoval, začal z ničeho a dnes má továrnu se dvěma stovkami zaměstnanců. Většinu času včetně víkendů trávil prací a matka řídila domácnost. Pro hongkongskou rodinu je velice typický odstup rodičů od dětí a jejich naprostá poslušnost. Přestože v pubertě, byli mí bratři tak nesoběstační, že by se bez příkazu nešli snad ani osprchovat. O dodatečné výuce francouzštiny, o hře na violoncello a klavír, což mladší bratr očividně nesnášel, o všem rozhodli rodiče. Ani ve škole se nikdo neodvážil porušit četná a velmi přísná pravidla. Největším projevem rebelantství bylo, když si někdo přinesl do třídy jiný nápoj než vodu. Obrovský důraz na vzdělání má překvapivě prozaické pozadí: většinou nejde o rozhled či seberealizaci, jen záruku úspěchu.
Nejvýš na žebříčku hodnot jsou peníze a o vaší hodnotě vypovídá hodnota věcí, jež vlastníte. Lidé se vás tudíž bez jakýchkoli rozpaků často a rádi ptají na výši platu, cenu vašich hodinek nebo oblečení, dokonce i na to, kolik stál dárek, který jim dáváte. A sami se tím rádi chlubí. Jde to až tak daleko, že cena je vlastně zárukou kvality. Čím dražší jídlo, tím víc si lidé pochutnají. Velice žádaný je například dezert z ptačích slin sesbíraných z hnízda, maximálně pracná, a tím pádem velice drahá záležitost. Čína (a liberální Hongkong je v tomhle její součástí) je založena na konfuciánských hodnotách a je to vidět dodnes. Kolektiv je pořád víc než jedinec, pravidla se neporušují a v diskusi si musí zachovat tvář obě strany. Což vede k bontónu plnému pochlebování, které se ale musí odmítat, protože by se zas mohl urazit pochlebník. Také se nesluší říct na jakoukoli žádost ne. Než odmítnout je lepší žadatele ignorovat. Tohle mě zpočátku dovádělo k šílenství. Tatáž reakce je běžná na nepohodlné dotazy. Když se někomu nechce odpovídat, raději dělá, že vás neslyší. Jestliže děti poslouchají na slovo, také dospělí automaticky respektují jakoukoli další autoritu. Oceňují, že mohou svobodně vydělávat, a osobní svobodu nijak zvlášť nepostrádají. My netvrdíme, že komunistická vláda je dobrá, ale je to naše vláda, naše Čína. To slyšíte často. Čína je matka. A své matce také neodmlouváš. I když dělá chyby, pořád je to tvoje matka.
ZTRÁTY A NÁLEZY
V Hongkongu jsem našel druhou rodinu a dobré přátele. Největší přínos pro sebe vidím v tom, kvůli čemu také AFS pobyty v rodinách organizuje. Poznal jsem jiný svět a dostal se do něj hlouběji, než bych kdy zažil jako turista. Lépe jsem si uvědomil i vlastní kulturu a dozvěděl se hodně o sobě. Před odjezdem do Hongkongu jsem uměl dobře anglicky, věřil, že se vždycky všude domluvím, a vůbec měl nezdravé sebevědomí domnělého světoběžníka. Jenže pak jsem najednou nezvládal. A etnocentrické sebevědomí, že jsem přijel ze správné strany kulturní barikády, se postupně smrsklo do malé kuličky, kterou jsem občas žmoulal v kapse, abych vydržel.
TIP
Hongkong je dobrá přestupní stanice na cestě k Číně, vliv západní i východní kultury usnadňuje aklimatizaci. Z obyvatel si nedělejte legraci, ani v dobrém. Pro naše ironické škádlení tam nemají pochopení. Pode nich jim bere sebeúctu a nemají to rádi. Pokud pojedete přes AFS přímo do nějaké rodiny, připravte se, že dřív či později přijde krize, třeba i kvůli maličkostem. Obvykle až po několika měsících, kdy zvládnete základy řeči a začnete pořádně chápat tamější, vám tak cizí způsob života. Dostaví se pocit, že na tohle si přece nemůžete zvyknout, budete mít chuť upozorňovat své okolí, co všechno by bylo u vás doma jinak. To je ale velká chyba. Lepší je rozebrat to s někým mimo vaše prostředí, třeba místním dobrovolníkem AFS, který je pro případ potíží vaší kontaktní osobou.
 |
Verze pro tisk |
