11/7/2008 - Na vandru, tentokrát Venezuela
Zde si můžete přečíst o zkušenosti české studenta, který byl na AFS programu v Caracasu ve Venezuele…
“Venezuelané jsou trochu strašpytlové,” vzpomíná JAN ŠPLÍCHAL (19) na roční pobyt v Caracasu. “Je pravda, že jde o čtvrté nejnebezpečnější město na světě a návštěva některých míst je zbytečným rizikem. Jenže i v normálních čtvrtích po deváté večer už skoro nikdo nechodí. Po setmění se všude jezdí autem. Kromě kriminality na to jistě má vliv i skutečnost, že Venezuela má nejlevnější benzín na světě.”
Do ciziny jsem se dostal přes společnost AFS (American Field Service), která zařizuje výměnný pobyt v rodinách skoro po celém světě. Jelikož jsem se o možnosti vycestovat dozvěděl jen pár dní před termínem pro odevzdání přihlášek, nebylo moc času na rozhodování. Nejvíc mě lákala Jižní Amerika, kam je to na normální cestu hodně daleko. A také kvůli španělštině, kterou jsem se na obchodní akademii učil jako druhý jazyk.
Pro Venezuelu jsem se rozhodl bez jakýchkoliv informací. Věděl jsem jen, že tam pojedu přes ASF jako první student z České republiky. Vyplnil jsem dlouhý dotazník, přiložil fotky a pak už jen čekal, odkud přijde nabídka. Nakonec si mě vybrala rodina vysokoškolských učitelů z Caracasu, kteří svého sedmnáctiletého syna Gabriela stejnou cestou zase poslali na rok do Ruska.
V mé nové rodině, která mi poskytla zázemí, žil s rodiči ještě jejich starší syn Eliáš, tomu bylo třicet, o rok mladší Daniel a jeho šestadvacetiletá sestra Mirian. Jejich život měl trochu kasárenský režim. Od přesného času jídla až po společné akce (když se šlo na procházku, tak šla celá rodina) a každý tomu musel svůj program přizpůsobit. Na nic takového jsem nebyl zvyklý a čekal víc partnerský vztah, takže to občas trochu drhlo, ale v zásadě jsem se snažil pravidla respektovat.
SKUTEČNÉ JÍDLO
Pobyt zprostředkovaný AFS je docela drahý, včetně letenky stál zhruba sto tisíc. K tomu jsem dostával od otce čtyři tisíce měsíčně jako kapesné. Jídlo a nocleh jsem měl u rodiny.
Venezuelským platidlem je bolívar, který měl ještě loni dva kursy a směšnou hodnotu. Oficiálně (v bance) jich člověk dostal za jeden americký dolar přes dva tisíce a v korunách to vycházelo jedna ku stu. Na černém trhu se za dolar platil dvojnásobek. Mimo jiné i proto, že dolary byly nedostatkovou valutou a každý Venezuelan jich směl mít jen omezené množství. Letos Venezuela měnu denominovala a nový bolívar fuerte vychází asi na sedm korun padesát. Ceny se pohybují v podobných relacích jako u nás, výjimkou je benzín, jehož cenou prezident Hugo Chávez konejší obyvatelstvo. Za mého pobytu stála plná nádrž do auta asi tolik co u nás jeden litr. Levný benzín snižuje i cenu hromadné dopravy – jedna jízda kamkoli po městě vyjde zhruba na desetikorunu. Za jídlo v restauraci zaplatíte asi jako u nás, ale je podstatně kvalitnější a dostanete ho na talíř třikrát tolik. Dvě různé přílohy jsou pravidlem a porce masa jsou obrovské.
LÉTO CELÝ ROK
Venezuela je rozmanitá země, rozdělená na čtyřiadvacet států. Najdete tu velehory (vrchol And Pico Bolívar je téměř pět tisíc metrů nad mořem), poušť Coro i národní park Canaima s nejvyšším vodopádem světa – Salto Angel. A hned vedle je Grand Sabana s jaspisovými řekami a stolovými horami Tepui. Za zmínku stojí i delta řeky Orinoko, tropické deštné pralesy a proslulé karibské pláže s korálovými útesy. Na většině míst dosud žijí původní obyvatelé – Indiáni mnoha kmenů.
Hlavní město má přes sedm miliónů obyvatel. Polovina z nich žije v chudinských čtvrtích, kterým se tam říká barrios nebo ranchitos. Pro bílé návštěvníky, kteří jsou automaticky považováni za Američany, představují velké riziko. Město se rozkládá v údolí, které začíná na pobřeží Karibiku. Pod dvacet stupňů tam teploměr neklesne za celý rok, všude je spousta zeleně a pořád něco kvete. Nebo zraje. Jdete po ulici, ze stromu v parku si utrhnete mango a jdete dál … Mimochodem, mango jedí Venezuelané na dva způsoby. Zralé jako u nás, i když s dováženými plody se to vůbec nedá srovnat, nebo nezralé, které se jedí posypané solí.
Caracas má všechny atributy moderního velkoměsta, ale také všechny jeho problémy. Kriminalitou počínaje a dopravními zácpami konče. Zajímavé bylo, že ráno vždy začínaly ve stejný čas. Když mne vozili do školy, musel jsem být před půl sedmou připraven na cestu. Snídal jsem až ve škole, doma nebyl čas. Stačilo několik minut zpoždění a dopravní zácpa prodloužila půlhodinovou cestu i na trojnásobek.
VLASY JEN PO LÍMEC
V Caracasu je celkem běžné chodit do škol vyhrazených jen pro kluky nebo pro holky. Katolická škola Dona Bosca, kam jsem dojížděl, nijak nevybočovala z obvyklých pravidel. Musel jsem si zvyknout na školní uniformu, která se skládala z polokošile s emblémem školy a černých kalhot, i na předepsanou délku vlasů. Ty nesměly přesahovat límec košile a tolerance učitelů byla nulová. Mě jednou poslali k holiči rovnou z vyučování. Pak už jsem si dával pozor.
Stejně jako mě rodina vozila do školy, vozila mě i večer, když jsem chtěl jít někam za zábavou. Když mě neměl kdo odvézt do klubu a zase zpátky, nemohl jsem nikam, samotného mě nenechali. Ulice prý nejsou bezpečné. Hlavně o víkendech, kdy se paří. Ve všední dny většina lidí buď studuje, nebo pracuje a jinak nic moc nedělají.
Venezuelané jsou z více než devadesáti procent katolíci. Až na výjimky jsou přátelští a klidně vás pozvou k sobě domů, i když vás znají jen pět minut. Přátelství má ovšem jinou podobu než u nás. Když jsem s někým kámoš doma, vím, že mu můžu věřit. Tam je s vámi kámoš každý, ale spoleh na to není. Každopádně si užijete větší otevřenost lidí, řeč s vámi bez okolků zavede řidič autobusu stejně jako třeba neznámý, s nímž čekáte ve frontě před bankovní přepážkou.
Na Latinskou Ameriku je životní styl v Caracasu docela hektický, ale pro Evropana je to pořád nápor. Největší nectnost Venezuelanů je nedochvilnost. Čekat na někoho půl hodiny je normální a na úřadech to není lepší. V bance jsem byl za dobu pobytu asi patnáctkrát a vždycky jsem čekal minimálně hodinu. Jednou, kvůli obyčejnému proplacení šeku, dokonce přes dvě hodiny.
CHÁVEZE VYNECHTE
Venezuelané nejsou žádní zvláštní turisté a moje rodina nebyla výjimkou. Za celý pobyt si jedinkrát vyjeli k moři a celý týden strávili na pláži. Já sám cestovat nemohl, ale nějaké výlety naštěstí organizovala AFS. A nakonec za mnou přijeli na měsíc moji rodiče, takže jsme cestovali společně.
Kromě toho, že se mi podařilo vidět z přírodních krás Venezuely víc, než za celý život poznají její běžní obyvatelé, za rok pobytu v této zemi jsem hodně dospěl a získal nový pohled na svět. Pochopil jsem, že člověk nemusí žít podle evropského standardu, aby byl šťastný. Že si zvykne i v cizině a najde tam přátele, se kterými si rozumí.
Venezuelané mi přirostli k srdci, mimo jiné i pro jejich svérázný smysl pro humor. Dokážou si dělat legraci skoro ze všeho a příležitost popovídat si s cizincem si nenechají ujít. Jediné téma, které by si měl člověk dvakrát rozmyslet, je politika. Lidé jsou ostře rozděleni na přívržence a odpůrce prezidenta Cháveze, jehož pokusy o socialismus latinskoamerického typu sahají od znárodňování mezinárodních společností až k potlačování svobody slova (svého času dokonce neváhal zakázat státní rozhlas a televizi). Zejména starší lidé pak nestrpí žádné narážky na jejich osvoboditele od španělské nadvlády Simóna Bolívara. Jeho jméno kromě měny nesou i vrcholky hor a své náměstí má snad v každé vesnici.
 |
Verze pro tisk |
