15/5/2004 - Jan Horák v Japonsku
Vyprávění studenta AFS, ktery byl na svém AFS programu a zažil tak ojedinělou zkušenost v Japonsku.
“Mít sourozence je důležité,” tvrdí student matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy JAN HORÁČEK (20). Sám je ale jedináček. Když mluví o svých bratrech a sestrách, má na mysli rodinu, u které žil v Japonsku. Vloni se vrátil a na roční pobyt ve zcela odlišném kulturním prostředí nedá dopustit.
JAK NA TO
Do Japonska jsem se chtěl podívat dlouho. Lákalo mě kvůli bojovému umění – v Čechách jsem tři roky předtím dělal karate – i jako zajímavá země, jejíž kulturu a řeč jsem chtěl lépe poznat. Hledal jsem agenturu, která by mohla pobyt zprostředkovat, a jako nejlepší mi vyšla AFS. Tato nezisková organizace, založená Američany po druhé světové válce, má po Červeném kříži druhou největší dobrovolnickou síť na světě a podporuje vzájemné poznávání různých kultur prostřednictvím pobytu středoškolských studentů v hostitelských rodinách.
Kancelář české AFS je v Praze a jednání se obešlo bez jakýchkoli komplikací.
Kromě úhrady nákladů byla podmínkou komunikativní znalost angličtiny nebo přímo japonštiny. Japonsky jsem neuměl, ale z angličtiny jsem už v té době měl státnici. Open Society Fund mě předtím na základě úspěšných testů dokonce umožnil měsíc pobytu v Americe. Pak už zbývaly jen celkem formální vstupní pohovory, které měly ověřit, jestli jsem schopen žít v té zemi rok bez nějakých problémů, a mohl jsem vyrazit.
CO ZA TO
Hostitelské rodiny, které studentům poskytují jídlo a ubytování, se do programu AFS hlásí dobrovolně a nedostávají žádné peníze – jejich motiv je totožný jako studentův: poznat zblízka, prostřednictvím úzkého soužití, kulturu jiné země. Přesto je roční pobyt docela drahou záležitostí. Poplatek, z něhož se hradila letenka, doprava studenta na místě a zčásti také provoz domácí AFS i pobočky v hostitelské zemi, představoval v tomto případě asi sto osmdesát tisíc. Pro rodiče, kteří na tom nejsou finančně dobře a nemohou za studenta celý poplatek uhradit, existuje i možnost, že jim AFS přispěje. Nikoli česká, ta dostává od státu příliš malé dotace, ale pobočky v bohatších hostitelských zemích to občas nabízejí.
Kromě uvedeného poplatku je třeba mít s sebou kapesné na svačinu, na nákupy běžných maličkostí, dárků atd. AFS doporučuje pro Japonsko deset tisíc jenů na měsíc, na koruny je to asi dva a půl tisíce. Vypadá to přemrštěně, ale život v Japonsku je pro nás hodně drahý. Svačiny nevyjímaje. Za nejlevnější rohlík zaplatíte sto jenů – pětadvacet korun! Já moc neutrácel, takže jsem z doporučeného kapesného spotřeboval asi tak polovinu.
DÁLKY ZBLÍZKA
Město Tokaiši, ve kterém jsem bydlel, je veliké asi jako Mladá Boleslav a leží těsně u Nagoje, čtvrtého největšího města v Japonsku. Vlastně do něj téměř neznatelně přechází. Do školy jsem chodil pro změnu do města Čitaši. To leží na opačné straně, ale také velmi blízko. Měl jsem to šest kilometrů a jezdil tam na kole, které v rodině zbylo po odchodu starší sestry.
Otec – myslím tím hlavu hostitelské rodiny Hiramacuových – dělal primáře na klinice zaměřené na léčbu rakoviny. Matka byla dlouho v domácnosti a v době mého příjezdu pracovala jako administrativní síla někde v kanceláři. S ASF měli zkušenost – jejím prostřednictvím už poslali do zahraničí tři ze svých čtyř dětí. Pro mě bylo nové všechno. Najednou jsem se docela sám ocitl v úplně jiné zemi, musel jsem se učit řeč, vytvářet vztahy k lidem s výrazně odlišnou mentalitou. Naštěstí to vyšlo. Přijali mě dobře. A já – zvyklý do té doby jen na život se svými ro diči – měl najednou dva bratry, jednoho staršího a druhého jen o málo mladšího, než jsem byl sám, a k tomu dvě sestry, obě starší.
Když jsem byl předtím měsíc v Americe a přišel třeba do obchodu, vždycky se našel mezi zákazníky někdo, kdo se o novou tvář zajímal a chtěl se dát do řeči. V Tokaiši se mi to moc často nestalo. Když nepočítám rodinu – sourozenecké vztahy jsou snad jediné, které se neliší od našich -, veškeré pokusy o hlubší konverzaci vždy vycházely z mé strany a často ani nebyly úspěšné.
O ZVYCÍCH A LIDECH
Některé bariéry se dají překonat, když víte jak. Některé ne, ale dají se pochopit, když si člověk uvědomí příčiny. Japonci jsou ve srovnání s Evropany velmi uzavření, obtíže s navazováním kontaktů však mají ijiné důvody. Oni se totiž také často stydí. Předpokládají, že každý cizinec mluví anglicky, a oni by s ním tedy také měli mluvit anglicky. Jenže to díky nekvalitnímu školství skoro nikdo neumí. Jejich výuka je totiž hrozně pasívní, studenti během ní vůbec nekomunikují. Celou hodinu jen sedí, koukají, něco si píší. Učitelka otevře učebnici a čte vám slovíčka, vy sedíte a opisujete. Neexistuje ani ústní zkoušení, jen nárazově písemky. Asi pětkrát do roka nastane něco jako zkouškové období a celý týden se píše jedna písemka za druhou.
Když začnete mluvit japonsky, první bariéra padne. Porozumění ovšem dost komplikuje extrémní japonská zdvořilost. Podle mě je důsledkem okolností. Na přelidněných nevelkých ostrovech se sto sedmadvaceti milióny lidí namačkaných většinou jen na úzkém pruhu pobřeží je asi slušnost nutná, už proto, aby spolu všichni vydrželi ve zdraví. Takže se na sebe všichni usmívají a uklánějí se, někdy to dělají dokonce i při telefonování, kdy je ten druhý nevidí. Když jsou na vás naštvaní, uklánějí se ještě víc, schováni za pečlivě vybudovanou azbestovou vrstvou strojených úsměvů.
Zmíněná zdvořilost má světlé istinné stránky. Nesetkáte se s hulvátstvím, přijít kamkoli bez slušného pozdravu – byť doma na snídani – je nemyslitelné. Kromě výrazu baka, něco jako pitomec, snad japonština ani nezná žádné silnější nadávky. Nebo jsem je alespoň za celý rok nikde neslyšel. Svízel je, že ona zdvořilost se projevuje především v jazyce. Není v tom systém, jde spíš o fráze a je dost obtížné se v nich orientovat. Existuje několik zdvořilostních úrovní. Stejnou věc můžete říci několika způsoby. Třeba slovo já můžete říci dvěma slušnými způsoby, ale také tak, že se člověk, kterého dobře neznáte, cítí ponížen a uražen. Za určitých okolností může být hrubou urážkou už jen tón hlasu. Nebo nevhodné oslovení.
Co je ale pro cizince největší potíž, té nejzdvořilejší japonštině je těžké vůbec rozumět. Mají ji předepsanou například prodavači v obchodech. Pro člověka, který se japonsky teprve učí, je to peklo. A když je poprosíte, aby nemluvili tak komplikovaně, mnozí jako by ani nechtěli rozumět. Jen všechno zopakují znovu.
ZTRÁTY A NÁLEZY
Pracuji v Čechách jako dobrovolník AFS a pomáhám řešit problémy studentů, kteří přijíždějí na pobyt k nám. Ocitnout se na rok sám v cizím prostředí může být někdy hrozně těžké. Zejména pro studenty, kteří vlastně o tu zemi nemají opravdový zájem. Ne každý si také padne do oka s vytypovanou rodinou. Zhruba čtvrtina studentů během pobytu mění rodinu a jsou i pobyty, které končí předčasně. Mně ale všechno vyšlo nad očekávání dobře. Chtěl jsem se naučit japonsky a skutečně se domluvím, problém mám jen se čtením a psaním. Začal jsem chodit na kurs bojového umění aikijujutsu, což je jakýsi pradědeček aikida, asi osm set let starý, a dostal jsem se z bílého pásku až na modrý. Viděl jsem kus světa, poznal skvělé lidi a zajímavou kulturu, v budoucnu mi to možná pomůže iv profesním uplatnění, zajímám se o počítače a Japonsko patří k zemím, z nichž přichází většina všech novinek. Co je ale nejdůležitější – změnil jsem se. Jedináčci mají v dětství leccos jednodušší, ale rubem téhle mince bývá jistá závislost na rodičích. Od rodiny, kde jsem byl rok jedním z pěti sourozenců, jsem se vrátil samostatnější. Umím se lépe prosazovat, mluvit o svých citech, najít si nové přátele, nemám prostě problém zabydlet se v novém prostředí. Před odchodem do Prahy na vysokou školu neocenitelné a v dalším životě zrovna tak.
TIP
Nemyslím, že by bylo dobré radit druhým, jak se v Japonsku mají nebo nemají chovat. Nejlepší je, když to každý poznává sám a přizpůsobuje se po svém. Navzdory složitým společenským předpisům nehrozí, že byste se z neznalosti nějak znemožnili nebo způsobili nějaký konflikt. Cizincům se hodně věcí toleruje, podstatná je dobrá vůle.
Budete-li mít možnost, nenechte si ujít čajový obřad. Popsat se nedá, musí se zažít.
 |
Verze pro tisk |
