8/1/2009 - V Kanadě
Vyprávění studentky Kateřiny, která byla na svém AFS programu v Kanadě, v provincii Québec.
“U nás mi vadí pokrytectví mezi lidmi, Kanaďané jsou mnohem upřímnější,” tvrdí KATEŘINA PÝCHOVÁ (18) po roce studia na střední škole V DRUMMONDVILLU, malém městě V KANADSKÉ PROVINCII QUÉBEC. “Když jsem odjížděla z Prahy, myslela jsem si, jak je to strašné, ale při návratu domů jsem se necítila o moc líp. Spíš naopak. Žít v Kanadě by se mi líbilo. Možná i jinde. Mám mnohem větší potřebu svobody a dožít bych v Čechách nechtěla.”
Na začátku mé cesty byla chuť naučit se francouzsky a touha poznat lépe sebe samu. Přes známé jsem objevila organizaci AFS a chtěla jejím prostřednictvím vyjet do Francie. Jenže tam nebylo místo. Táta mi pak poradil Kanadu, kde se také mluví francouzsky, a já dostala možnost bydlet u rodiny z městečka Drummondville v provincii Québec.
SPROPITNÉ JAKO URÁŽKA
AFS je organizace dobrovolníků a žádné peníze si za zprostředkování nebere. Stejně tak nedostává nic ani rodina, která vás přijme na rok za vlastní. Přesto tenhle typ pobytu není právě nejlevnější. Agentuře, která ho zajišťovala, rodiče zaplatili dvě stě šestnáct tisíc – v tom byly letenky, zdravotní pojištění a poplatky škole, kde jsem pak studovala – a mně ještě dávali měsíčně kapesné dvě stě kanadských dolarů. Studenti na výměnném pobytu přes AFS nedostávají pracovní povolení, nemohla jsem tedy přijmout ani tu nejpodřadnější brigádu.
Vzhledem k tomu, že jsem z kapesného neplatila nic než své osobní potřeby, nějaké to posezení s kamarády a další zábavu, neměla jsem o peníze nouzi. Jinak mě ale překvapilo, o kolik jsou v Kanadě dražší potraviny. Za peníze, které tam lidé utratí za týdenní nákup, by v Česku pořídili jídlo možná i na čtrnáct dní. Dalším překvapením byla daň z přidané hodnoty. U nás ji samozřejmě platíme také, jenže už je započtena v ceně zboží. V Kanadě si ji musíte připočíst sami a počítat musíte, kamkoli se hnete. V restauraci, v potravinách, při nákupu bot i při návštěvě kina nebo divadla. Zarážející pro mě byl také zvyk dávat i za mizernou obsluhu dýško patnáct procent z útraty. Pokud to neuděláte nebo dáte méně, čekají vás nepříjemnosti. Osobně jsem to zažila, když jsem v jedné čajovně dala číšnici jen deset procent. Přijala to jako osobní urážku, začala křičet, co je to za drzost, a zavolala vrchní. Tohle se mi ale stalo v Montrealu. V menších městech je obsluha vstřícná, chápe, že člověk nemusí být právě při penězích, a s úsměvem přijme i malé spropitné.
SIRUP VŠUDE
Drummondville má dva a půl tisíce obyvatel a vypadá jako něco mezi městečkem a vesnicí. Je to ovšem jedno z nejčistších míst, jež jsem viděla. Zákaz odhazovat na zem nedopalky cigaret a jiné odpadky se tam evidentně respektuje víc než u nás.
Kromě čistoty překvapí i celkový vzhled městečka. Ulice jsou nakreslené jako podle pravítka, jsou širší než u nás a podmínky pro jízdu na kole jsou ideální – cyklisté pro sebe mají samostatný chodník, a to i v samém centru. Všechny zácpy se tak dají na kole nějakým způsobem objet. Tolerance řidičů pro mě byla skoro až nepředstavitelná. Na menších křižovatkách, kde není semafor, platí prosté pravidlo: kdo dřív přijede, ten jede.
Kanadskou specialitou, která se prý zrodila přímo v Drummondvillu, je poutin. Jde o hranolky se zvláštní nasládlou hnědou omáčkou a sýrem (fromage) acrote (něco mezi čedarem a eidamem), který se vyrábí jen v Québeku. Abych byla přesná, poutin si nárokuje také městečko Victoriaville, které leží asi čtvrthodinku jízdy od Drummondvillu. Lehkou vzájemnou averzí připomínají města Springfield a Shellbyville ze seriálu Simpsonovi.
Mnohem známější specialitou je samozřejmě javorový sirup. Tahle sladká po oříšcích chutnající tekutina se podává všude a ke všemu. Za největší delikatesu se považuje tarte au sucre, koláč s javorovou náplní. Je to sladký zabiják, po jednom kousku v sobě máte cukru na týden. Bez sirupu se neobejdou dokonce ani fazole. Mně osobně nejvíc chutnal s palačinkami nebo jako beurre d´érable, směs sirupu a másla, která se maže na chleba.
VOLNOST A KLID
Rodina, která mě přijala na rok za svou, byla moc prima. Mimochodem – i po kulinářské stránce. Nekupovaly se žádné polotovary (ani jogurty ne), jen suroviny. A výsledek stál za to. Hlavně díky otci. Serge byl totiž kuchař. Jeho žena Line, která se starala o odbyt v jedné válcovně, tím pádem měla zdatného pomocníka.
Nové sourozence jsem měla tři. K rodině patřil dvaadvacetiletý Mathieu, který se v průběhu mého pobytu odstěhoval, a jeho sestra, sedmnáctiletá Jade. Kromě nich ale žila s rodinou ještě další dívka (také přes AFS), Filipínka Roshelle. Byla jsem s ní v jednom pokoji a zpočátku to bylo drsné. Neuměla uklízet, neuměla vařit, když šla na procházku, často zabloudila a ztratila se. Ale byla klidná a Serge ji měl rád, protože měla podobný smysl pro humor jako on.
Pokud jde o zábavu kanadské mládeže, od té naší se moc neliší. Pití alkoholu je povolené až od osmnácti, ale moc se na to nedbá, přestože do osmnácti je zakázán dokonce i sám vstup do barů a diskoték. Mě osobně vykázali jedinkrát.
Největší rozdíly jsem viděla ve školství. Tykání mezi učiteli a žáky, procentuální hodnocení místo známek, možnost individuální volby předmětů … Odlišností, díky nimž mi přišla tamější výuka lepší a efektivnější, byla řada. Nejvíc jsem oceňovala přátelskou a uvolněnou atmosféru, v níž nebylo nijak zvláštní probírat třeba během anglické konverzace životní lásky naší vyučující. Nebo příklad z jiného soudku – když mělo pár studentů během matematiky extra dobrou náladu a nakazili celou třídu, učitelka se zasmála s nimi a dala jim šanci přestat. Teprve když jeden z nich začal lézt po čtyřech mezi lavicemi a křičel, že je lev, vykázala provinilce ze třídy. Nás ostatní ale nenechala po škole ani netrestala nějakým zkoušením, jak jsem zvyklá z Čech.
Asi jediné, co se mi nelíbilo, bylo chování mladších spolužáků, kteří se snažili ve všem napodobovat ty starší. Díky tomu tam člověk běžně viděl jedenáctiletého klučinu, jak kouří nebo si někde v podchodu balí jointa. A na školních chodbách dvanáctileté holčičky líbají jen o pár let starší spolužáky a domlouvají se, kdy u nich budou spát.
VYPUSŤTE MOTÝLY!
V létě je v Drummondvillu až pětatřicet stupňů, ale v zimě jsem tam zažila i pětatřicet pod nulou. Někdy přišla vánice, žluté školní autobusy zůstaly v garážích a my se mohli válet doma. Volno jsme měli také každý druhý pátek, kdy učitelé hodnotili náš prospěch.
Díky tomu, že jsem v Drummondvillu strávila poslední ročník, zažila jsem tam i nejzajímavější momenty středoškolského života – ples, předávání diplomů a maturitu. Zajímavé je, že diplomy se dávají dva. Slavnostní předání toho prvního probíhá ještě před zkouškami a jde vlastně jen o potvrzení, že dotyčný na střední školu chodil. Ti, kdo o něj mají zájem (a zaplatí za to), dostanou na té slavnosti také čepičku s vyšitým rokem maturity, případně nějaký dárek. V našem ročníku to byly krabičky, které jsme na signál učitelů otevřeli a z každé vyletěl motýl.
Kromě úžasných zážitků jsem si z Kanady přivezla fleur de lys – lilii, kterou má tahle země ve znaku, jsem si nechala vytetovat na krk. A není to jen prázdné gesto. Kanada a speciálně provincie Québec si mě naprosto získaly, nadchla mě tamější příroda i otevření a přátelští lidé ochotní kdykoli pomoci. Také jsem tam trochu povyrostla, otrkala se a dostala křídla. Určitě se ještě někam rozletím!
 |
Verze pro tisk |
