Ondřej Havránek, stipendijní trimestrální program Bosna a Hercegovina

Jsem Ondřej Havránek, osmnáctiletý student z Vejprnic u Plzně a v tomto
krátkém článku bych se s vámi rád podělil o své zážitky z mého tříměsíčního
pobytu v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Když jsem na jaře roku
2010 viděl na školní nástěnce nabídku od AFS o možnosti stipendia, tak jsem
neváhal a nakonec se mi poštěstilo a do Bosny jsem se desátého září 2010 vydal.
Ještě musím uvést, proč mě lákala právě Bosna? Bosna proto, že jsem v ní už
před sedmi lety jednou byl. Tehdy jsem byl na pár dní za svým tátou, který tam
se „škodovkou“ pracoval a tato země na mě udělala dojem. Nejvíce jsem si
zapamatoval přátelskost tamních lidí a hlavně díky tomu a díky chuti poznat
zemi celkem blízko nás a přitom nám tak neznámou. Bez váhání a snad i obav jsem
proto jel poznat tuto zemi více než jen jako turista.

Plný čekávání jsem tedy pátečního sychravého dne dolétl do Sarajeva. Na
letišti na mne čekal můj „táta“ Ramiz a AFS dobrovolnice. Na cestě domů jsem si
uvědomil, že Bosenština zdaleka tak snadná nebude. Hned od počátku se mi
dostalo v rodině vřelého uvítání. Moje „máma“ Mahira nemluvila anglicky a
zpětně jsem za to rád. O to rychleji se dostával nový jazyk pod kůži. Měl jsem
bratra, kterému bylo dvacet dva, a přestože se po celý můj pobyt musel hodně
učit, byl totiž na vysoké škole architektury a tolik času se mnou a rodiči
netrávil, tak i přesto jsme se stali dobrými přáteli. Měl jsem ještě sestru o
rok mladší než můj bratr, ta ale studuje vysokou školu v Německu a tak jsem jí
viděl jen dva týdny, kdy přiletěla zpátky domů. Do Německa se vydala nejprve
také s AFS a poté se tam vrátila studovat i vysokou školu.

Od prvního do posledního dne jsem se v této rodině cítil jako doma. Každý

večer probíhaly diskuse mezi mým tátou, jinak vystudovaným žurnalistou, který
vlastnil reklamní firmu, občas bratrem a mnou o všech možných tématech. Moji
hostitelští rodiče byli muslimové, ale jako na zbytku převážně muslimského
Sarajeva, byste to na nich těžko poznali. Pili dokonce alkohol, který je jinak
pro muslimy tabu. Moje hostitelská máma byla ženou v domácnosti a úžasnou
kuchařkou a ze začátku mi moc se vším pomohla. Chodil jsem na školu asi pět
minut cesty od našeho bytu. Bosenská škola je velmi zajímavé téma samo o sobě.

V Bosně se chodí do školy na tzv. „směny“. To znamená, že jeden týden

chodíte od osmi do půl druhé a druhý od půl druhé do půl sedmé. Tento systém mi
tedy dal každý druhý týden mnoho spánku, ale o to hůř jsem se i kvůli tomu
začleňoval do kolektivu, ale o tom později. Škola byla moc pěkná i vzhledem,
jen turecké záchody jsou něco, čím se zásadně od našich škol lišila. Ve třídě
jsem měl patnáct spolužáků a byli jsme stále v jedné třídě, ale to nebylo to
jediné, co mě překvapilo. Bosňané si od třetího ročníku gymnázia vybírají
zaměření a já jsem byl umístěn do jazykového třídy. Měl jsem tedy Latinu,
Španělštinu, Angličtinu, Němčinu a Bosenštinu a k tomu třeba psychologii,
demokracii a sociologii, ale předměty jako fyzika, biologie, chemie atd. jsem
neměl. První den ve škole byl pro mě těžký. Jelikož jsem dost komunikativní,
tak jsem si myslel, že uchytit se ve třídě mezi novými spolužáky bude od
prvního dne snadné, ale v tom jsem se spletl. Začátky byly náročné, iniciativu
jsem musel vyvinout já a konverzaci vždy začít. Časem se to ale zlepšilo a ve
třídě jsem si našel kamarády.

Doma v hostitelské rodině vše probíhalo skvěle. Víkend co víkend jsme

někam jezdili, rodina se všemožně snažila mi představit bosenskou kulturu.
Navštívil jsem víceméně všechna místa, kde je v Bosně něco k vidění. Kapitolou
samo pro sebe byla návštěva Srebrenice, místa, kde byla největší genocida po
druhé světové válce. Vůbec vyprávění o této části historie bylo pro rodinu
těžké. Rodina žila s dvěma malými dětmi ve válkou obklíčeném městě čtyři roky a
já se jen sám sebe ptal, jak je vlastně v dnešní době možné, že v naší
civilizované Evropě kvůli snaze osamostatnit se umírali před zraky vojáků OSN
nevinní lidé.

Když se vrátím k bosenské kultuře, tak se mi zpětně vybaví úžasná bosenská

kuchyně. Jejich burek, čevapi či musaka, na to se prostě zapomenout nedá. Jinak
je jejich kuchyně lehčí než naše a vyznačuje se často mletým masem. Jen na
vepřové jsem si musel nechat zajít chuť. Druhá věc, která se mi vybaví, je
bosenská, a tady bych spíše měl uvést balkánská, hudba. Jestli Jugoslávii ještě
něco stmeluje, tak je to právě jejich hudba. Tolik se odlišuje od hudby ze
„západu“, což rozhodně není na škodu. K Bosně patří také vtip. Možná je to
balkánskou náturou a temperamentem, ale sami jsou na to pyšní, že si dokážou
dělat srandu ze všeho a nejvíce sami ze sebe. V neposlední řadě k Bosně patří
káva. Jelikož Bosna byla přes 500 let součástí Osmanské říše, tak se přeneslo
do Bosny také mnoho z turecké kultury. Kromě mnoha tureckých slov i právě káva,
připravovaná v džezvě. Ještě musím také popsat nejdůležitější bosenský
svátek-Bajram. Je to muslimský svátek slavící se po Ramadánua pak dva měsíce po
prvním. Jsou tedy dva. Původ má v příběhu o věrnosti Ibrahima, který měl bohu
obětovat syna, ale ten se nakonec slitoval a jediného syna mu ušetřil. Je to
svátek, kdy se tradice příliš neliší od našich Vánoc. Navštěvují se příbuzní,
děti dostávají peníze, myslí se i na nejchudší obyvatele, kdy dostávají zdarma
jehněčí maso. V televizi běží celý den pro mě monotonní písně, ale jsem moc
rád, že jsem mohl jejich tradici zažít. My jsme objeli všechny hroby,
navštívili nejstaršího člena rodiny, babičku, kde se sešla celá rodina a jedli
jsme Bajramski ručak, což je doslova hodokvas. Bohužel, i v Bosně, kde je Islám
velmi liberální se jejich tradice pro mnoho lidí stává příležitostí, jak se jít
opít. Vůbec je však úžasné procházet centrem Sarajeva, které má přes devadesát
procent muslimských obyvatel a vidět vedle sebe pravoslavný a katolický kostel,
mešitu a synagogu. Bohužel, tato multietničnost je i příčinou mnoha bosenských
problémů. (Den Bosny a Hercegoviny například nejdůležitějším svátkem být
nemůže, jelikož ho slaví jen půlka národa). Země je rozdělena na dvě federace a
z toho premiér jedné z federací tvrdí, že pro něj je hlavní město Bělehrad a
takhle to v Bosně funguje. Každý ze sedmnácti kantonů má svoji ústavu a to je
jeden z mnoha problémů proč Bosna má do Evropské unie ještě hodně daleko.

Ale dost těchto faktů, zpátky k zážitkům. Pokud bych měl popsat svůj typický

den, tak bych měl s tímto velký problém. Měl jsem štěstí, že rodiče se mi
snažili stále někoho představovat a poznával jsem to, co jsem chtěl. Proto jsem
byl několikrát v jejich národním divadle. Které je mimochodem jako půl Sarajeva
postaveno českým architektem Karlem Paříkem, kterého u nás nikdo nezná. Ze
sportu jsem se po městě olympijském z roku 84 chodil pouze proběhnout, ale i to
bylo fajn poznávat zákoutí pro mě neznámého města. Chodil jsem i dvakrát týdně
na kurzy Bosenštiny. Tento jazyk jsem se za ty tři měsíce celkem dobře naučil.
Problémy mi dělali gramatické rozdíly mezi bosenštinou a češtinou a také slova,
co jsou u nás naprosto stejná, ale znamenají něco úplně jiného například užasno znamená hrozné, pravo znamená rovně (sami si umíte představit,
jaké situace potom nastaly při spletení si tohoto významu), divno je krásné, riječ je slovo a slovo znamená
písmeno a tak dále.

Mohu s čistým svědomím říct, že jsem si svoji cestu do Bosny a Hercegoviny

užil a podnikl bych jí znovu. Zážitky, poznávání nových lidí (a to i přesto, že
na začátku s problémy), odbourávání předsudků - a u toho bych se pozastavil,
předsudky o Bosně jako o stále nebezpečné zemi jsou stále všude (doma na mých
přátelích to bylo ukázkové), přičemž to mohu zcela vyvrátit, tato země je
nebezpečná možná tak na silnicích, kde při chybějících dálnicích občas máte
strach, aby někomu nepřeskočilo a nezačal na jednoproudové silnici zběsile
předjíždět. Díky této zkušenosti už vím, že se nemusím bát kohokoliv jen proto,
že je to muslim (takto se mi zdá, že je nám to občas v našich médiích
předkládáno). Naopak, jedna z mých zkušeností je, že když jsem navštívil ve
městě Travnik, kde se mimo jiné dělá i balkánský sýr, mešitu, kde mi
„představený“ mešity Immám začal nadšeně vykládat o Islámu a nakonec mi dal i
Korán. V neposlední řadě je i naučení se nového jazyka. Dobře, využitelnost
není tak velká, ale zase se stejným jazykem mluví i v Chorvatsku a Srbsku.
Nejdůležitější však na mém pobytu byla moje rodina. Všichni mi přirostli k
srdci, cítil jsem se skutečně v mojí rodině jako doma, takovou zkušenost bych
přál vám všem, nehledě na to, jestli jedete do Bosny, Francie, Německa či
kamkoliv jinam. Proto jsem se moc rád po návratu do Čech stal dobrovolníkem a předávám
své zkušenosti lidem, kteří přijedou poznávat naší kulturu i těm, kteří
odjíždějí na své programy do zahraničí. Rád
bych ještě vyzdvihnul bosenskou AFS, kde mi s jakýmkoliv problémem pomohli a
dali mi skvělý příklad, jak pomoci jako dobrovolník studentovi na výměně.
Poznávání lidí a kultur je něco, co člověka může jen obohatit a já jen můžu
vzpomínat a být rád za zkušenost, kterou jsem měl možnost díky AFS prožít...