Moc nevím, kde pořádně začít. Tak jsem tu už 2 měsíce a zhruba týden. Začínám se aklimatizovat, z čehož mám velkou radost, taky už se domluvím španělsky! Samozřejmě nevedu žadný revoluční diskuze, ale zkrátka začínám ten jazyk pomalu, ale jistě chápat.

Moje rodina je super. Mamka je hlavní dobrovolnice pro Tolucu, tedy tuhle oblast, tak je to docela mazec (miluje pravidla). Hostila tak 12 studentů. Mám taky super bráchu, kterej je teda typickej mexickej Romeo tak sem ráda, že jezdí jen na víkendy a já mám od něho přes týden klid. V každým případě i přes obrovskej šok co se týče konzervativní výchovy, přístupu k životu a stylu života jsme si všichni k sobě našli cestu.

Jídlo mi tady ze začátku moc nechutnalo, bylo to tak jiný, tak divný, že jsem první měsíc zhubla. Teď jsem tu dva měsíce a jak rychle jsem zhubla, tak rychle jsem zase přibrala. Jako třešnička na dortu je moje škola. Studuju GASTRONOMICKOU UNIVERZITU, což obnáší každodenní vaření. Pořekadlo „co sis navařil, to si taky sníš“ tu berou velmi vážně a doslova. Tak si asi umíš představit, jak to se mnou vypadá.

Věc, která je pro mě opravdu těžká, i když jsem se na to snažila připravit a věděla jsem o tom, je svoboda. Svoboda, kterou tu nemám. Jediný místo kam můžu jít sama je park, kterej je 2 minutky od baráku. Jinak jsem furt na někom závislá. Neříkám, že tu nemám fiesty nebo že nechodím ven s kamarádama, ale je to náročný.

Co se týče mého volného času. Učím tu anglický konverzace (level B1-B2), ze začátku šílený. Teď už jsem v pohodě. K „angličtině“ latinoameričanů se asi vyjadřovat nebudu. V každým případě se nezastavím. Furt něco dělám. Pomáhala jsem ve škole pro slepý děti, teď na to sice nemám čas, ale doufám, že se k tomu opět dostanu. Po zemětřesení jsem pomáhala vybírat peníze pro podporu postižených oblastí a tak dále. Všechny tyhle maličkosti mě hrozně naplňujou a už teď můžu říct, že můj pobyt tady mě naučil pokoře, úctě, soucitu. Zkrátka jsem o jeden malej krůček jinej člověk a už teď vím, že chci pomáhat i po návratu do ČR. Asi je to i tím, že moje mexická rodina je velmi bohatá a nenápadně pohrdaj těma, který na tom tak dobře nejsou z jakéholiv důvodu (například školný je tu šíleně drahý). Až tady jsem schopná vidět a uvědomit si „ty rozdíly“, i když teď je na místě otázka CO TO TY ROZDÍLY VLASTNĚ JSOU, ale to jdeme až moc do hloubky o tom možná v mojí knize nebo obraze  někdy v budoucnu.

Všechny moc pozdravuj a zároveň velikánský díky celýmu AFS za tohle jedno velký dobrodružství!
Jo a ještě jedna věc! Vezmete mě po příjezdu do party jako dobrovolnici? Prosím, prosím, prosím!​

Z Lauřina dopisu Tereze Hlavínové, koordinátorce programu Studium v zahraničí, listopad 2017