Jmenuji se Lucka, je mi sedmnáct let a poslední tři měsíce jsem strávila v Argentině na středoškolském programu díky AFS. A ještě snad necelé dva strávím. Ano, opravdu je to tady, už jsem za půlkou svého programu. Když jsem se rozhodla vyjet na půl roku, zdálo se mi to jako věčnost, teď si říkám, že to utíká nějak rychle. Možná, že ani výběr mojí destinace se vám nezdá nejtradičnější, ale v dnešní době už není problém jet na program do Hondurasu nebo na Filipíny, takže jsem přeci jenom nezvolila takovou exotiku.
Žiji tu v jednom provinčním městě na úplném západě země, vklíněném mezi vrcholky And a obrovskou poušť. Přestože San Juan má téměř půl milionu obyvatel, místní rádi říkají, že je to jedna velká vesnice, jelikož se všichni znají. Zpočátku jsem tomu nechtěla uvěřit, ale přestože tu nejsem dlouho, každý, koho potkám, zná někoho, kdo zná někoho, koho znám já. Přiznám se, že když jsem se poprvé dozvěděla, že budu bydlet ve městě San Juan, netušila jsem ani, že taková provincie v Argentině je. Stejně jako pro většinu ostatních cizinců pro mě Argentina byla Buenos Aires, steaky, ledovce, tango a vodopády. Naštěstí jsem ale dostala možnost poznat i tu další část, možná ne tak známou, ale o to zajímavější…
Protože Argentina samozřejmě není jenom to, čím se proslavila ve světě, ale také spousta věcí, které se tak trochu skrývají a ukážou se, až když si na ně nějakou tu chvíli počkáte. Rozhodně to ale není ztracený čas. Naopak, je to spousta podnětů, noví kamarádi, nová rodina, škola, jazyk, ale třeba i každodenní zvyky, u kterých jsem si dříve ani neuvědomovala, že by se někde jinde ve světě mohli dělat jinak. Věděli jste, že v San Juan se na vás všichni budou dívat překvapeně, když budete jíst broskev se šlupkou? Argentinci si myslí, že ty „vlásky“ jsou naprosto odporné. Nebo že když si dáte s někým schůzku, běžně se chodí o půl hodiny až hodinu později? Některé věci zkrátka považujeme za naprosto samozřejmé, ale já jsem si na programu uvědomila, že spousta běžných věcí je běžná jenom pro nás a jiné národy jim třeba vůbec nerozumí, stejně jako já nerozumím těm jejich… Nyní mám ale neuvěřitelnou příležitost jim porozumět a třeba si z nich i to nejlepší přivést s sebou domů…
Když jsem přijížděla, měla jsem spoustu obav, ale ty se postupně rozplynuly. Překvapivě jsem se nesetkala s žádným velkým problémem s jazykem, strašákem všech zahraničních studentů, ale moje školní španělština byla překvapivě dobře použitelná, takže stačilo naučit se pár typicky argentinských frází, naposlouchat přízvuk a už vyprávím o české historii. Nejdůležitější je nemít strach a mluvit. Když jsem přijela, moje rodina se mě zeptala, jestli chci komunikovat anglicky nebo španělsky, ale já měla od začátku jasno. Jsem přeci v Argentině, tak co by tu dělala angličtina?
Také jsem získala úžasnou druhou rodinu, jistě, zpočátku to bylo trochu rozpačité, koneckonců to byli nějací lidé, co jsem je znala jenom z fotek, ale to se rychle změnilo. A nezískala jsem tak jenom rodinu, která mě hostí, ale také všechny ostatní, babičky, tetičky, strýčky, bratrance a sestřenice, kteří mě přijali mezi sebe a otevřeli mi svou náruč.
Za ty tři měsíce jsem toho zažila mnoho. Změnila jsem se z člověka, kterému se roztřásla kolena už při pomyšlení na místní hromadnou dopravu, na osobu, která jí používá každý den a ví přesně, kdy má zmáčknout ten knoflík, aby autobus zastavil tam, kde chce on. Byla jsem na výletě v Buenos Aires, poprvé v životě jsem vystoupala až do pěti tisíc metrů, viděla lamu ve volné přírodě, ochutnala to nejlepší hovězí na světě a roztočila si sukni v rytmu tanga. A přesto to nejsou ty věci, které bych považovala za ty nejdůležitější. Je to prosté, miluji ty lidi…
A teď nemyslím svoji hostitelskou rodinu, kamarády ani lidi z AFS. Ne, mluvím o všech těch, které potkávám dennodenně na ulici. Vzhledem k tomu, že tady téměř neexistuje něco jako jízdní řády nebo informační cedule, nezbývá mi než se ptát. A tak se ptám a hodně. Přesto se mi ještě nikdy nestalo, že by mi někdo neodpovědě, nebo se dokonce tvářil otráveně. Nezáleží na tom, kde ty lidi potkám, co zrovna dělají nebo kdo jsou, ale pokaždé mají připravený úsměv a pusu, kterou vám vlepí na tvář. Vždycky se vám pokusí poradit a chtějí vědět, co nejvíce o vás. Zajímají se a během deseti minut je snadné udělat si nové přátele. Přijdu za nimi s otázkou, jestli už jel autobus, a nakonec jsem nesmírně vděčná, že mohu na zastávce strávit o dvacet minut víc. Takoví jsou Argentinci, otevření a přátelští, trochu drzí rebelové, kteří si umějí užívat života bez ohledu na to, že se mnohdy mají mnohem hůře než my v Česku…
Takže se snažím seznamovat s každým, s kým je to jen možné, a udělat si spoustu nových přátel. A také zkoušet spoustu nových věcí, abych toho zažila, co nejvíce, jelikož není příliš pravděpodobné, že bych v téhle úžasné zemi někdy v budoucnu strávila tolik času najednou. I když kdoví…
Co bych chtěla napsat na závěr? Středoškolský program je úžasná věc a Argentina je úžasná země. Takže pokud máte možnost, jeďte!!! Kamkoliv jen chcete, hlavně se nebojte poznávat a nasáknout novou kulturu a lidi. Za mě už to ale vždycky bude Argentina!!!