Vojta je dobrodruh, už v patnácti letech odjel na rok do Číny. Jinak bydlí v Mutěnicích a chodí na gympl v Hodoníně. Dřív hrál ping pong a vesloval,  baví ho počítače a videohry. Prostřednictvím jeho blogu níže můžete tak nahlédnout do reality středoškoláka pobývajícího s AFS v Číně.

Info o pobytu
název školy: Harbinská střední škola č. 73
délka pobytu: 10 měsíců
typ ubytování: v rodině

Rychlé info o Číně:
Nemají Facebook, Komunistická strana Číny ho zakázala.
K jídlu se pije převařená, většinou ještě teplá voda.
Číňané mají pravděpodobně nejstarší kalendář na světě (od roku 2637 př. n. l.) a jejich den má 24 hodin, 50 minut a 28 sekund. Měsíce v roce mají 29 nebo 30 dní.

Přihláška a formality
Moji rodiče chtěli, abych se podíval na rok do ciziny kvůli zkušenostem. Na netu jsme našli web AFS a zjistili, že nabízejí částečná stipendia do tří zemí – Německa, Číny a Maďarska. Naši se přikláněli k Německu, že je to blízko a němčina světový jazyk, já jsem ale bojoval za Čínu, protože ta mě vždycky docela lákala. Podmínkou pro získání stipendia bylo umět aspoň v základu angličtiny a psát o mém pobytu blog, což jsem uvítal a všem to doporučuju, protože tak si člověk uchová přesné vzpomínky. A potom to přišlo. Musel jsem poslat dopis o sobě, dokumenty o prospěchu ze školy a informace pro moji hostitelskou rodinu.

Přípravy na cestu
Když jsme hledali podrobnější informace o Číně, vyšlo najevo, že budu žít v jednom z jejích nejchladnějších měst, takže jsme šli nakoupit zimní oblečení. Taky jsem začal chodit na kurzy čínštiny, abych tam v začátcích nebyl úplně ztracený, a absolvoval třídenní soustředění, které pro studenty pořádá AFS. Týden před odletem jsem začal balit.

První dojmy
Ty jsem zaznamenal na svém blogu Mojecestadociny.blog.cz.
V Číně je všechno prostě obrovské. To jsem sice čekal, ale netušil jsem, že až tak moc. Třeba v celém Harbinu jsem snad neviděl budovu, co by měla míň než pět pater, většina jich má deset a víc. Když jsem přiletěl do Pekingu, díval jsem se pořád vzhůru, protože předtím jsem mrakodrapy nikdy neviděl. Teď byly všude kolem.

Doprava. S tou byl ze začátku taky trochu problém, protože na čínských silnicích není ohleduplnost vůči chodcům nijak velká. O tom, že by vás někdo pustil na přechodu, si můžete nechat jenom zdát, a to, že máte na semaforu zelenou, ještě neznamená, že je přechod bezpečný. Zelená pro chodce navíc netrvá příliš dlouho, takže u větších křižovatek se stává, že musíte zůstat stát mezi dvěma pruhy a auta vás míjí doslova o centimetry. Nakonec jsme si ale všichni zvykli. Jinak veřejná doprava (autobusy, metro) funguje vcelku dobře, i když je místy trochu přeplněná. Metro v Harbinu má jen jednu trasu, což je na desetimilionové město opravdu hodně málo.

Pro Číňany téměř neexistuje něco jako volný čas. Pořád jenom škola a práce. Ve škole a v práci jsou denně od sedmi ráno do šesti večer, dospělí chodí do práce i v sobotu a často i v neděli a několikrát se stalo, že tatínek z mé hostitelské rodiny přišel domů jen jednou za týden.Takže běžný den většinou probíhá takto: přijdme se domů, uděláme večeři, pak se dvě hodiny díváme na televizi a jdeme spát. V sobotu s bráchou většinou odpočíváme a v neděli jdeme k prarodičům, kde většinou celé odpoledne prospíme a takto pořád dokola. Co jsem se ptal spolužáků, tak podobně to chodí v každé rodině. Tento systém asi není moc dobrý pro menší děti, které chodí ze školy dřív a celé dny jsou pak samy doma (také proto, že pokud nejsou dvojčata, tak nemohou mít sourozence). Rodiče vidí v podstatě dvě hodiny denně a někdy ani to ne, což není příliš dobré pro rodinné vztahy. Pro mě je to zajímavá zkušenost, ale žít takto celý život – to si neumím představit.

Čínské jídlo. Řekl bych, že to, co si po „čínou” představujeme my, má s originálem společný asi jenom název. Číňané mají rádi hodně ostrá jídla a všeobecně hodně koření. Také se mnohem častěji stravují v restauracích, kterých je ve městě obrovské množství. Asi nejtypičtějším čínským jídlem je tzv. hotpot, což je zjednodušeně řečeno něco jako fondue, ale místo sýra máte pálivou omáčku, do které se nasypou kousky masa a zeleniny. Vy si je po chvilce vytáhnete do své misky a sníte.

Denní rutina
Harbin leží na severovýchodě Číny, blízko ruských hranic a Sibiře. Proto je tady taková zima. S bratrem vstáváme v šest, pak se nasnídáme, jdeme do školy, tam jsme od sedmi do šesti večer, potom jdeme domů, navečeříme se a pak mám chvíli času, kterou většinou strávím přípravami na další den. Ve škole trávím určitě víc času než doma. Teď je to ale lepší, díky čínskému novému roku a vánočním prázdninám máme celý měsíc volna.
Na škole je mezinárodní oddělení, kam chodí právě jenom zahraniční studenti (my z AFS a skupinka z Koreje). Vpodstatě neděláme nic jiného, než že se učíme čínštinu, pak máme taky hudebku, výtvarku a tělocvik, ale většinu času stejně zabere čínština. Je to fakt strašně těžký a kdybychom se tomu tak nevěnovali, nenaučili bychom se to nikdy. S čínskými spolužáky jsme pohromadě vždycky jen dvě hodiny denně, odpoledne, a to jsem pak ve třídě s bráchou. Odpolední vyučování ale spočívá v samostudiu, kdy se učí a dělají si úkoly na příští den, takže jejich normální vyučovací hodiny s učiteli vlastně nevidíme.

Přeřeky v čínštině
Chtěl jsem svojí kamarádce napsat  „Veselé Vánoce” a brácha mi pak řekl, že jsem jí napsal „Buď šťastná, že ti někdo lhal!“, a od tý doby si mě pořád dobírá. Teď už si dávám větší pozor a všechno, co píšu ostatním lidem, si nechávám od bráchy zkontrolovat.

Co Čína dala a co vzala
Jeetě tady pořád jsem, ale už teď můžu říct, že mi dala zatím nejlepší rok života. Poznávám super lidi, nové město a kulturu, ale hlavně se učím nový jazyk. Vzala mi maximálně rok školy v Česku, jinak nic.

Text: Yasmina Overstreet, Mensa gymnázium Praha
Foto: archiv Vojty Ilčíka