S Ruth a Ivem Šmelhausovými a s Mizuho, jejich japonskou dcerou, jsme se sešli v klidné kavárně v centru Prahy. Předem jsme se dohodli, že si budeme povídat o tom, jaké je pro ně pozvat si domů na celý rok středoškolačku z Japonska a zapojit ji do svého rodinného kruhu. Všichni tři přišli velmi dobře naladěni a jejich úsměv nezkazilo ani rozpačité objednávání kávy u nezkušeného číšníka.

Ještě než však s rozhovorem začneme, je nasnadě vysvětlit, jak se vlastně ocitla Japonka u rodiny, která žije ve Zvoli – malé vesnici u Prahy. Mizuho se rozhodla, že se zúčastní zahraničního studijního programu pro středoškoláky, který celosvětově zprostředkovává mezinárodní nezisková dobrovolnická organizace AFS. Mohla si vybrat, kde z asi 30 zemí světa stráví celý jeden školní rok, a volba padla právě na Českou republiku. Proč? O tom se dozvíme nadalších řádcích.

Šmelhausovi jsou čtyřčlenná rodina, která poskytla svůj domov, své soukromí a svůj čas a nezištně Mizuho k sobě pozvala. Hostí již podruhé, jejich první zahraniční dcera byla Fabiola z Brazílie. Mizuho si chtěli ponechat jen na první měsíc,tak zněla dohoda, pak se měla Mizuho stěhovat do jiné rodiny. Když se však novárodina našla, Šmelhausovi byli trochu zaražení a řekli, že si Mizuho vlastně rádi ponechají.

Co vás vedlo k tomu hostit zahraničního studenta a co jste od toho čekali?
„Chtěli jsme, aby naše dcera jela na rok studovat do zahraničí a jí se moc nechtělo. Hoštění nám přišlo jako dobrá alternativa. Chtěli jsme taky poznat něco jiného, cizí kulturu, ale neměli jsme konkrétní představu, co to pro nás bude znamenat. Nevěděli jsme co očekávat, nechali jsme se překvapit. Nepředpokládali jsme, že člověk, kterého pozveme domů, bude takový nebo onaký, podle toho, z jaké je země,“říká paní Ruth. A její manžel ji doplňuje: „Když se na to podíváte z druhéstrany, je to, jako když člověk cestuje do cizí země. Nemůže od toho očekávat víc,než že prostě zjistí, jaké to tam je.“

Jak se dívalo vaše okolí, přátelé a širší rodina na to, že budete hostit a zadarmo?
„Jak kdo, většinou, že jsme divní a co z toho máme? Snad jen naši sousedi řekli, že by to jednou taky třeba zkusili. Pár lidí to hodnotilo pozitivně, ale většinou byla reakce spíš udivená,“ říká Ruth a dodává, že když byla na týdenní návštěvě v hostitelské rodině v Belgii – což je jedna z aktivit, které pro sebe dobrovolníci v celosvětové AFS síti organizují – zjistila, že tam je vysílání i hoštění studentů běžné, stejně jako např. ve Spojených státech.

Mizuho, co tě přivedlo k tomu jet do Čech?
Chtěla jsem vidět jinou kulturu, Česko bylo komunistické a taky nemá moře“, shrnuje stručně, zato ale dobrou češtinou, kterou před příjezdem do Čech vůbec neovládala. Město, kde Mizuho v Japonsku žije, je podle jejích slov větší než vesnička Zvole, má asi 300 tisíc obyvatel. A tvrdí, že o zahraniční turisty mají docela nouzi. Japonsko je obklopeno mořem, a tak kdykoli chce někam cestovat nebo naopak někdo přijet k nim do Japonska, musí letět. Proto se jí paradoxně líbí, že jsme vnitrozemský stát. Českou republiku si Mizuho vybrala také proto, že se o ní v Japonsku ví velmi málo. „Je to něco jako UFO“ baví všechny pan Ivo.

Co tě tady Mizuho překvapilo?
Bez zaváhání odpovídá: „Všechno!“ Ale nejvíc například to, že si tu lidé myjí ruce méně než v Japonsku.

A co překvapilo pana Šmelhause?
„Mizuho nám vyprávěla, jak přesně se dodržují v Japonsku pravidla. Říkám si, jak asi musí taková společnost fungovat!?“ „Dále nás překvapilo, jak moc Mizuho spí“, říká s úsměvem paní Ruth a Ivo přikyvuje: „Mizuho usne, i když jsme s ní na návštěvě“.
Mizuho chodí na Gymnázium Jana Nerudy v Praze, kde navštěvuje stejné hodiny jako její čeští spolužáci. Hodnotí školu velmi pozitivně: „Moc se mi tam líbí, mám tam spoustu kamarádů a ani nejsem jediná cizinka ve třídě. Příští rok budou mí spolužáci maturovat a plánují velkou párty. Když to půjde, ráda bych za nimi přijela.“

Ptáme se Mizuho, jestli sem nechce přijet studovat vysokou školu?
Odpověď přišla rychlostí blesku: „Nééééééé!!!“ Chvíli se smějeme, ale pak nám Mizuho vysvětlí, že už je přijatá na vysokou školu v Japonsku, a přestože ji nejvíc baví angličtina a japonština a ke všemu nemá ráda matematiku, jde studovat stavařinu.

Jak jste se sžívali? Vyskytly se nějaké obtíže?
„Pro mě bylo nové přijmout vztah, který je postaven na ne úplně partnerské rovině,“ říká Ivo. „S vlastní dcerou, která je o několik let starší než Mizuho, to máme nastavené tak, že ona je ta aktivní a já spíše reaguji. S Mizuho bych měl být ten aktivní já a něco řídit. Nejsem na to zvyklý, doma řešíme spíše filosoficky laděné otázky, jaké máme cíle, naše hodnoty, navzájem si ověřujeme názory, bavíme se o tom, zda určité věci vnímáme stejně, ale neřešíme, že by někdo někoho vedl v praktických věcech,“ vysvětluje Ivo. A jeho žena mu připomíná, že na to byli dopředu připravováni – u Asiatů je tento přístup obecně známý. „Další obtíž spočívala v tom, že v Japonsku nejsou lidé zvyklí říkat, že se jim něco nelíbí . Obecně méně mluví, takže nám některé věci Mizuho neříkala a my jsme se pak divili. Postupem času se ale tento nesoulad upravil. Zpočátku byla Mizuho dost uzavřená, a kromě syna Davida, s nímž se odstup odboural rychle, jsme k sobě navzájem hledali cestu poměrně dlouho. Teď už je to ale dobré, našli jsme tu správnou frekvenci,“ pozitivně zakončuje úvahu Ivo. A Mizuho potvrzuje, že se vtomto docela změnila a cítí se teď taky silnější.Ptáme se jí, co dělají lidé v Japonsku, když se jim něco nelíbí? Jen pokrčírameny „Je to těžké, to se tam moc neříká.“

A co organizace AFS, která vaše hoštění zprostředkovala? Připravila vás na tyto kulturní rozdíly, podporuje vás nějak?
„Ano, vše bylo psáno v příručkách a měli jsme i společné setkání před příjezdem Mizuho, kde nás na hoštění asijské studentky připravovali. V průběhu roku nám taky nabízela podporu kontaktní osoba z AFS, ale my jsme vnější pomoc až tak nepotřebovali, jsem zvyklý si většinu problémů vyřešit doma.“ říká Ivo. „Ale vím, že když bychom si nevěděli rady, můžeme se určitě na AFS obrátit. Dost nám pomohlo být v kontaktu s dalšími hostitelskými rodinami, kde jsme si ověřili, že to, co řešíme my, řeší i ony.“ „A ještě musím dodat, že AFS je skvělý filtr na lidi, protože málokde se potkají lidé s takovýmto žebříčkem hodnot.“

Ještě před koncem našeho příjemného setkání jsme se zeptali Šmelhausových, zda budou příští rok hostit zase? „Nene, příští rok ne, musíme si nechat čas, abychom tuhle zkušenost s Mizuho vnitřně uzavřeli.“

A bude něco postrádat Mizuho, až odjede zpět do Japonska?
Samozřejmě jí bude chybět celá rodina Šmelhausových, neopomene zdůraznit Davida. Dále spolužáci a ostatní AFS studenti, se kterými se tu intenzivně stýká. V Japonsku taky nemají housky, rohlíky ani nejoblíbenější květákové placičky.