Jmenuji se Lucka, je mi sedmnáct let a v únoru vyrážím s AFS na půl roku do Argentiny. Argentina, země steaků a tanga, byla mým snem již odmalička. Do jihoamerické země přistěhovalců, o které se říká, že její obyvatelé jsou Italové, kteří mluví španělsky a jsou stvořeni po francouzsku, mě to lákalo už dlouho. A přála jsem si tuto zemí poznat víc než, jak ií vidí obyčejný turista. Chtěla jsem se stát její součástí, vyzkoušet si život, který místní prožívají dnes a denně.

argentina

Proto jakmile jsem zjistila, že je nabízeno stipendium do Argentiny, nebylo to na dlouhé váhání a brzy jsem byla rozhodnutá, že se výběrového řízení zúčastním. To proběhlo a potom už bylo jasno. V únoru opravdu pojedu.

Myslím si, že každý student si před odjezdem do své hostitelské země projde několika fázemi, které jsem poznala a pravděpodobně i poznám já. V počátku je to bezbřehé nadšení z toho, co člověka čeká. Postupně si ale také uvědomí, že celá výměna není tak snadná jako návštěva u babičky. Musí se toho spousta zařídit, o mnohých věcech nevíte vůbec nic, ani jak budou probíhat a to může člověka poněkud znervóznit.

U mě nastal zlom v momentě, kdy jsem se dozvěděla o své hostitelské rodině. Nejenže začal být náhle celý program mnohem méně abstraktní, ale také to uklidnilo nejen mě ale i mé blízké. Vždyť už jsem věděla, do jakého města pojedu, měla jsem fotku členů své rodiny a viděla jsem jejich argentinský dům. Navíc jsem si s rodinou začala psát, takže jsem se dozvěděla nejednu zajímavou informaci a trochu jsme se seznámili, teď už tato cesta není takový krok do neznáma. Nyní nastal ten čas, kdy se můj odjezd blíží ohromnou rychlostí. Sice mám pocit, že už je to natolik blízko, že nemůžu pokračovat v normálním životě, ale člověk si kolikrát myslí a ve skutečnosti to tak není.

A tak chodím dál do školy a dělám všechno, co jsem měla na programu už dřív a mezitím vším sháním dárky pro hostitelskou rodinu a přemýšlím, co si zabalím. Já se obvykle snažím nemít žádná velká očekávání. Bohužel, díky mojí velké fantazii, je to mnohokrát těžké, a tak je samozřejmě mám, přestože se bojím, že potom budu zklamaná. A když nad tím tak přemýšlím, tak mám nakonec vlastně spíš obrovská očekávání než žádná. Těším se, až konečně navštívím zemi, o které už tak strašně dlouho sním, těším se, až se seznámím s úplně jinou kulturou než českou. Těším se, až poznám úplně nové lidi. Chci se seznámit s mentalitou lidí, ve kterých se mísí evropští předci a latinskoamerický styl života, chci vyzkoušet všechny jejich zvyky a tradice a také toužím ochutnat jejich pověstnou kuchyni. A bylo by hloupé tvářit se, že se nechci i naučit jazyk, jelikož je to bezpochyby jedna z věcí, která je pro mě na tomto programu důležitá. Přesto vím, že se španělsky učím právě proto, abych mohla navštívit všechny latinsko-americké země, ne proto, že bych se domnívala, že se to bude hezky vyjímat na mém životopisu.

Také bych ráda poznala nové lidi. Spoustu nových lidí a doufám, že během programu v zahraničí, k tomu bude nejedna příležitost a díky AFS možná i možnost nepoznat „jen“ Argentince, ale i další studenty všech národností světa, se kterými si budu moci vyměňovat mé poznatky i zážitky ze země, která je té naší natolik vzdálená, a snad se s nimi setkat i někdy v budoucnu.

Nejvíc ze všeho mě ovšem na programech v zahraničí nadchlo to, že jako středoškolští studenti máme neuvěřitelnou možnost si vyzkoušet, jak se žije v jiném státě úplně normálně. Vím moc dobře, že podobnou příležitost už člověk nikdy nedostane, jelikož jako cestovateli už mu nikdy žádná rodina nenabídne stálé místo u svého stolu a možnost být opravdu členem rodiny. Doufám, že to, co člověk zažije, bude jako kdyby se jeho malá část narodila v jiné zemi na druhé straně světa, a tam žila jako každý další Argentinec. Přeji si vyzkoušet, jaké by to bylo, kdybych se místo v České republice, přestože ji mám velmi ráda a neopustila bych ji natrvalo, narodila jinde, chodila do jiné školy, měla jiné možnosti a možná i jinou rodinu. Třeba mě to naučí vážit si toho, co mám doma a nepovažovat to za tak samozřejmé. Jedna z mnoha věcí, které jsem si oblíbila na svém častém dopisování si s hostitelskou rodinou, je velké množství informací, které by se člověk o hostitelské zemi jinak nedozvěděl, ale také velké množství informací, které by se jinak oni nedozvěděli o mé domovině.

Koneckonců jsem Češka a ať si kdo chce, říká, co chce, já jsem na to náležitě hrdá a chci, aby se všichni i na druhé straně oceánu dozvěděli, jak úžasná je země, ze které za nimi přijedu. Nesmírně zajímavé je srovnávat, jak se třeba zcela běžné věci dělají u nás a jak u nich (doufám, že brzy budu říkat i o tomto, u nás). Teď rozhodně nemůžu říct, jestli se má očekávání naplní, ale jednu věc už nyní vím naprosto jistě. Bude to jiné. Bude to úplně jiné, než je to u nás doma a věřím, že už díky tomu, zažiji skvělý půlrok. Budou i horší chvilky, s tím počítám, ale věřím, že až si doma za půl roku sednu a budu chtít psát o mém pobytu, nebudu litovat toho, že jsem ho absolvovala a odnesu si z něj všechno, co budu moci.

Mnoho lidí se mě ptá, proč jsem si vybrala právě tuto zemi a proč vůbec vyrážím tak daleko, když můžu sedět v pohodlí domova. I já mám občas chvíle, kdy se na to sama sebe ptám, ale odpověď je zkrátka jasná. Protože chci poznávat, chci se seznamovat, chci moci říct, že znám Argentinu i její obyvatele. Jelikož toužím vidět, slyšet a cítit víc, než co nám nabízí teplo domácího krbu. Zdá se, že naše zemička v srdci Evropy, navzdory tomu, kolik pro mě znamená, je mi příliš malá a možná si přeji najít si další domov, kam se budu moci vracet stejně jako do Čech, i v jiné části světa.